Léto se přehouplo do podzimu a naše čejky se (v souladu s očekáváním daným loňskou zkušeností) po nehybném setrvávání na pozicích opět rozpohybovaly. Andreska, Brusinka, Lulu a Gouda se vydaly do Francie a Cirkulárka (snad motivovaná zahušťováním Francouzských lánů nově přilétajícími souputnicemi) jako první překonala Biskajský záliv a dolétla do Španělska. Zatímco u čejek nyní lze očekávat každým dnem další a další posuny, ze slučích vysílaček se bohužel tradičně vytrácejí poslední zbytky baterie a můžeme vždy mluvit pomalu o zázraku, když se alespoň některá ozve. Každopádně pokud můžeme soudit, slučáci zatím setrvávají na pozicích a na migraci si u nich ještě budeme muset počkat.
I tak se dnes v našich příbězích po dlouhé době odkloníme od čejčích vysílačů (a vlastně vysílačů obecně) a budeme se věnovat slukám. A to hned aspektu, se kterým nám vysílačky obecně moc nepomohou – slučímu chování při hnízdění. A kromě toho, že se nebudeme bavit o datech získaných s pomocí vysílaček, nebudou při tom hrát prim ani naše terénní pozorování, byť na ně také dojde. Ptáte se, jak se tedy o hnízdění druhu, jehož hnízdo lze nalézt opravdu jen velkou náhodou, či s vynaložením velkého úsilí, můžeme dozvědět více? Odpověď je překvapivě jednoduchá! Stačí se pobrouzdat internetem a chvilku se pokochat fotkami těch, kteří měli na nález slučího hnízda štěstí a prostřednictvím internetu se o něj podělili se světem. A protože svět je veliký a o podobné šťastlivce v něm není nouze, je nám internet tímto způsobem schopen objasnit nejedno slučí (a zajisté nejen slučí) tajemství.
Ale začněme od začátku. I my jsme pochopitelně na začátku chtěli nalézat vlastní hnízda a dělat výzkum na nich. A tak jsme vyrazili do terénu, chodili, hledali, a našli! Našli jsme hnízdo a povzbuzeni tímto úspěchem jsme se v následující sezóně s hlavami ještě horkými od spřádání plánů vydali do lesů znovu. Znovu jsme chodili, hledali a znovu našli hnízdo, a pak ještě jedno, již vylíhlé. V rámci těchto výletů jsme v husté rojnici pročesávali rozsáhlé lesní celky tam, a zase nazpět. Slučí hnízdo totiž téměř nejde nalézt jinak, než že vám z pod nohou vyletí dokonale maskovaná inkubující samice. Kromě bolavých kolen jsme si sice odnesli i mnoho jiných krásných zážitků, které příroda vždy umí zařídit, ale brzy jsme si museli připustit, že tudy cesta k zisku rozsáhlých datasetů nepovede. A i když jsme se v následujících letech občas vyskytli u hnízd, na která nás upozornili jiní kolegové, nezměnilo to nic zásadního na poznání, že takhle to nejde.
I tak jsme byli schopni alespoň na základě sledování dvou hnízd opublikovat popis inkubačních rytmů sluky (Trejbalová et al., 2023), na kterých je mimochodem zajímavé to, s jakou pravidelností je inkubující samice schopna svůj monotónní úděl organizovat (Obr. 1). Že vstávají s rozedněním, kdy se vydávají na první výlet z hnízda a okolo západu slunce mají poslední, je jedna věc. Že docela přesně drží i počet a načasování ostatních několika výletů v průběhu světlé části dne, to už je docela zajímavé. Ale když se podíváte, jak přesně si sluka načasuje v průběhu dvou po sobě jdoucích nocí krátká přerušení inkubace (Obr. 1A), při kterých si pravděpodobně jen bez opuštění hnízda protáhne zdřevěnělé nohy, maximálně se na hnízdě pootočí, tak vám nad tím už opravdu zůstane rozum stát. A o pevnosti v odhodlání vydržet na hnízdě do posledního okamžiku (která činí hledání slučích hnízd tak zatraceně obtížným) svědčí i fakt, že na obrázku 1(B) není vidět ani náznak reakce na neblahou návštěvu tlupy divokých prasat, která hned první noc po nalezení navštívila okolí hnízda tak důkladně, že rypákem neopomněla otočit kameru, kterou jsme umístili ani ne metr od hnízda. A pak s takovýmhle materiálem pracujte!
Obrázek 1: Aktogramy založené na měřeních dataloggeru, zobrazující inkubační rytmy na obou hnízdech. Osa x představuje čas v průběhu dne. Na místo osy y jsou zde jednotlivé dny ve formě data. Oranžová linie představuje okolní teplotu měřenou pomocí DHT vedle hnízda, červeno-žlutá linie představuje teplotu v hnízdě. Červené úseky znázorňují teplotu při inkubačním sezení a žluté úseky naopak teplotu v inkubačních přestávkách. Tmavě modrá linie představuje vlhkost v hnízdě. A) Krátká přerušení inkubace v nočních hodinách, B) Doba, kdy se u hnízda pohybovala prasata, ale sluka seděla stále na hnízdě.
Jak dál?
Jak se tedy dostat ve výzkumu hnízdní biologie sluk dále? Naštěstí jsme si uvědomili, že to možné je. A dokonce se ani výzkumník nemusí vzdalovat z dosahu tepla rodinného krbu! Náhodné nalezení slučího hnízda totiž zjevně není zážitkem a pamětihodnou událostí jen pro zasvěcené ornitology, ale prakticky pro každého, komu se z pod nohou s hřmotným vzletem zvedne sluka. Pravděpodobně jen naprostý ignorant v takové chvíli neskloní zrak a nezatouží uchovat si vzpomínku na právě nalezený poklad. A protože dnes není nic jednoduššího než vzpomínku zvěčnit na všudypřítomný mobilní telefon, není o podobná data nouze. Stačilo tedy prolézt všemožná zákoutí internetu a ve všech možných jazycích používaných napříč rozsáhlým hnízdním areálem sluky se tázat po hnízdu, či vejcích sluky a vbrzku se nám podařilo nashromáždit okolo pěti set hnízd, mapujících vskutku důkladně většinu slučího areálu, od svérázných ostrovních populací na Kanárech a Azorech, až po Sachalin a Japonsko (viz. Obr. 2). Jen z většiny Sibiře je materiálu málo, ale to se bohužel nedá nic dělat.
Obrázek 2: Mapa lokací hnízd, jejichž fotografie byly získány z otevřených zdrojů na internetu, na pozadí hnízdního areálu sluky lesní (žlutá barva). Mapa převzata z Sládeček et al. 2025.
Jedná se tak (alespoň pokud víme) o nejrozsáhlejší set obrazového materiálu o hnízdění sluky, který byl kdy shromážděn a analyzován. A co všechno se lze z takové fotky pořízené, řekněme náhodným kolemjdoucím, který si vyšel na houby, vyplašil sluku z hnízda a obrázkem se pochlubil prostřednictvím sociální sítě dozvědět? Možná vás překvapí, že je toho poměrně hodně! V prvé řadě víme, kde a kdy v rámci sezóny sluka zahnízdila. Rostliny v okolí hnízda (včetně suchých listů, či větviček stromů) nám hodně napoví ohledně volby prostředí, i toho, jak přesně sluka umisťuje hnízdo. Zároveň vidíme, jaký materiál si sluka zvolila k vystlání hnízda. Vidíme, kolik má sluka ve hnízdě vajec. Z několika dostupných fotek hnízd s čerstvě vylíhlými kuřaty jsme se poučili o tom, že sluka (na rozdíl od většiny jiných bahňáků) neodnáší v průběhu líhnutí skořápky, ale nechává je na hnízdě i po jeho opuštění. Dnes se ale zaměříme na dvojici detailů, jejichž relevance pro výzkum hnízdní biologie vám možná bude při prvním pohledu připadat pochybná. 60 % hnízd (nebo jejich těsné okolí) je potřísněno trusem, a dokonce v ještě více případech (67 %) lze vidět v okolí hnízda (v různém množství) slučí peří (Sládeček et al., 2025).
Proč za odlétající samicí zůstává nepořádek?
Dobře, slučí samice za sebou tedy při vyplašení nechává trus a peří. Proč by nás to však mělo zajímat? Podívejme se nyní na věc z pohledu sluky. Hnízdo je pro každého ptáka bez nadsázky poklad, který je třeba maximálně opatrovat. A vzhledem k tomu, že jednoznačně nejčastější příčinou neúspěchu hnízdění je predace, většina adaptací v průběhu hnízdění se točí okolo utajení hnízda před predátory, případně jeho aktivní obrany. A z tohoto hlediska je třeba vnímat i zmíněné fenomény. Zejména v případě trusu platí, že sluka je jediným druhem, u kterého se vyplašená samice má tendenci na hnízdo či do jeho blízkého okolí vykálet. Jedná se o fenomén známý zejména u kachen, kde je celá věc navíc okořeněna faktem, že samice kachny v průběhu inkubace víceméně hladoví a její trus je v důsledku toho mnohem smradlavější (a pro soudného vetřelce tedy logicky nechutnější) než obvykle. Tradičně tedy výzkumníci (coby typičtí zástupci soudných vetřelců u kachních hnízd) předpokládali, že kachna se znečištěním vajec trusem snaží hnízdo ochránit před predací. Jenomže nejrůznější experimenty a pozorování tento předpoklad tak úplně nepodpořily. Většině predátorů se zkrátka ani znečištěná vejce neeklovala dostatečně, aby hnízdo zůstalo uchráněno jejich zubů.
Obrázek 3: Příklady analyzovaných fotografií; (a) hnízdo s vejci znečištěnými trusem (foto: Miroslav E. Šálek), (b) hnízdo, u kterého je znečištěním trusem zasaženo pouze okolí (zdroj: EBird; foto: Stephen Carter), (c) hnízdo s několika viditelnými malými peříčky (foto: Karel Pithart) a (d) samice sluky lesní inkubující hnízdo s jasně viditelnými stopami trusu (a jedním perem) kolem hnízda (zdroj: Instagram; foto: Aniuta Gorchakova). Obrázek převzatý z publikace Sládeček et al. 2025.
Naopak, přítomnost trusu (ale i peří!) v okolí hnízda může mít pro úspěch hnízda efekt přímo opačný. Predátorům totiž může pomoci hnízdo nalézt, a to hned dvojím způsobem. Přítomnost trusu může poskytnout pachové stopy, které se jinak ptáci snaží v okolí hnízda minimalizovat, jak to jde! A to až do té míry, že se u inkubujících jedinců mění složení výměšku mazové žlázy a mastí si peří na tvorbu nákladnějšími, ale méně těkavými diestery (Reneerkens et al., 2002). Nápadné (a v UV reflektující) skvrny kyseliny močové, stejně jako nápadně světlé spodní strany per, se pak mohou stát vítaným vodítkem pro vizuálně se orientující predátory denní, ptačí (viz. Obr 3). Je tedy krajně nepravděpodobné, že by kálející samice při odletu měla na paměti dobro hnízda. Proč k tomu tedy tak často dochází?
S velkou pravděpodobností bude v sázce spíše život samice než hnízda. Jak jsme již zmiňovali výše, samice často spoléhá na svojí krypsi až do posledního okamžiku. A může se jí to vyplatit, jak se ostatně stalo v případě výše popsané návštěvy prasečí chásky! Z toho ovšem na druhé straně vyplývá, že pokud se přeci jen rozhodne hnízdo opustit, musí do odletu opravdu dát veškerý důraz. Při určité těžkopádnosti, se kterou sluka startuje lze totiž hovořit o štěstí, pokud se predátorovy zuby zacvaknou naprázdno. Pro podobný výkon je zjevně třeba velmi rychle aktivovat takzvaný sympatický nervový systém, který mobilizuje tělo k podobným výkonům. Aktivace sympatického nervového systému provádí v těle mnoho změn a jak vykálení, tak uvolnění per mohou patřit mezi vedlejší efekty. Podobně jako u někoho může úlek způsobit zvýšené padání vlasů, a ostatně i u primátů (člověka nevyjímaje) mohou stresové situace způsobit akutní průjem i pomočení. Výstižně to popisuje ve své knize Gorily v mlze popisuje Dian Fossyová, jakkoliv to nepochybně není ten nejzávažnější důvod, proč tuto výbornou knihu doporučit k četbě. Zbývá se tedy zamyslet nad tím, zda vypuštění trusu, či chomáče peří může unikající samici přímo pomoct, nebo se opravdu jedná jen o nechtěné (a pro přežití hnízda vyloženě škodlivé) vedlejší účinky mobilizace únikové reakce těla.
Asi nejčastěji diskutovaným potenciálním přínosem vykálení při útěku je odlehčení těla. Uvědomíme-li si ovšem, že vykálením těžko sníží samice svoji tělesnou váhu více než o jedno procento, nepovažujeme za pravděpodobné, že by se jednalo o významnou výhodu. Druhou možností je, že se samice do predátora přímo trefí. Ano, horká sprcha nepochybně může predátora na chvilku zdržet. Tato strategie byla k dokonalosti dotažena například u koloniálně hnízdících drozdů kvíčal (Turdus pilaris). Ač se to zdá nepravděpodobné, byly popsány případy kolonií v tomto ohledu natolik mistrovských, že stály za zahubením (sic!) nemalého množství dravých ptáků (Bezzel, 1975). Ti byli trusem útočících kvíčal doslova obaleni a nejlepší v co mohli doufat, bylo, že se včas dostanou do záchranné stanice. Podobný výtlak ovšem od solitérně hnízdící sluky očekávat rozhodně nelze. Je tu však ještě třetí hypotéza, a tu považujeme za nejpravděpodobnější. Pokud se za odlétajícím ptákem začne míhat opačným směrem padající trus (v lepším případě ještě doplněný chomáčem komíhajícího se peří), může to na okamžik odlákat pozornost predátora, která musí pro úspěch lovu být maximálně soustředěna na kořist. Švédští kolegové tento efekt trefně přirovnali k vypouštění inkoustového obláčku chobotnicí (Lindstrom & Nilsson, 1988). Na druhou stranu je jasné, že podobný efekt může zafungovat jen v případě útoku za denního světla.
Závěrem
Abychom si celou problematiku shrnuli, sluky se ze všech sil snaží vyvarovat prozrazení svého hnízda. Pokud už se odhodlají před přicházejícím vetřelcem uniknout, má to poměrně neblahé důsledky pro pravděpodobnost přežití hnízda, protože se hnízdo přítomností trusu a peří často stane nápadnější. Možná i proto sluka poměrně často hnízdo po vyplašení opustí (Hoodless & Coulson, 1998).
Chceme-li si z celého příběhu vzít nějaké osobní ponaučení za předpokladu, mohlo by znít přibližně takto. Pokud budeme mít to štěstí a nějakou sluku (nebo jiného vzácného a skrytě hnízdícího ptáka) vyplašíme z hnízda, zkusme mu pomoct tím, že šetrně uklidíme případné zbytky trusu, či peří, pokud je v rámci odletu v okolí hnízda zanechá. A když už jsme ptáka z hnízda splašili, nezapomeňme si hnízdo alespoň v rychlosti vyfotit a tu fotku nějakou formou nasdílet s okolním světem. Může se jednou stát důležitým střípkem v mozaice poznání!
Použitá literatura: