Letošní podzim dospěl do svého konce, a s ním bychom to samé očekávali i od migračních přesunů našich čejek. A skutečně to tak vypadá. Počet čejek na Pyrenejském poloostrově se zdá se ustálil na jedenácti a Uherákovi se již bohužel tamní pobyt stihl stát osudným. V průběhu ledna se do tamních končin chystáme na inspekci i my, tak uvidíme, jestli se nám o jeho skonu podaří zjistit něco víc. Ostatní čejky jsou ve Francii a bohužel je třeba konstatovat, že podzimní mlhy letos zjevně nejsou jen doménou českých krajů. Kondice většiny vysílaček je totiž mnohem horší, než tomu bylo v loňském roce. K přání všeho nejlepšího v novém roce tak budeme muset směrem k našim čejkám přiložit zvláštní důraz na slunný zbytek zimy. No a pak je tu ještě Lucifer, který je podle posledních informací stále v ČR! Loňský rekord tedy překonal podstatně, a dokonce jej k odletu nepopohnal ani Mikuláš, což by se u Lucifera, jak jistě uznáte, dalo očekávat.
Téma dnešního blogu se dlouho zdálo být nasnadě – měli jsme se věnovat konzistenci migračního chování u těch, které máme tu čest sledovat již druhým rokem. Nakonec se však stalo něco, co mě přimělo téma srovnání migrace ještě odsunout a věnovat dnešní předvánoční blog jedné z historických kapitol našeho výzkumu, kterou jsem již považoval za definitivně uzavřenou. Když se mi před pár týdny ozvali z kroužkovací stanice s tím, že kolega z Jižních Čech odečetl na Vrbenských rybnících naši čejku označenou oranžovou vlajkou, byl jsem nadšen. Jedná se totiž o typ značení, které už řadu let nevyužíváme a každý odečet je tak zajímavostí hodnou oslavy. Tentokrát se však ukázalo, že důvod pro oslavy je opravdu velký. Jednalo se totiž o Platana, čejčí kuřátko, se kterým nás pojí mnohem více než kód F4, vyrytý do oranžové vlajky, kterou jsme mu nasadili na nohu. Platan byl jedním z kuřat, které jsme před dlouhými osmi lety sebrali ještě ve vejci z vyplaveného hnízda. Vejce jsme uměle inkubovali v inkubátoru a po vylíhnutí se o kuřátko starali až do jeho vzletnosti. Následně, patnáctého července 2017 jsme jej vypustili na břehu rybníka Dehtář a od té doby jsme o něm neslyšeli. Pojďme se ale vrátit na začátek a zasadit si celý příběh do širšího kontextu.
Obrázek 1: Verča Kolešková (coby vrchní máma našich kuřátek) a Katka Brynychová se loučí s odchovanou čejkou těsně před vypouštěním.
V naší práci je obvyklé, že se setkáváme s hnízdy, která jsou z nejrůznějších příčin opuštěná, či zničená. A nejinak tomu bylo v letech, kdy jsme se zabývali intenzivně výzkumem čejek a kulíků říčních, hnízdících na polích v okolí Českých Budějovic. Často jsme přemýšleli, jak těmto vejcím pomoci. Zda by nešlo vejce vylíhnout v inkubátoru, mláďata odchovat a následně je vypustit. Bylo v tom samozřejmě i nemálo výzkumného zájmu! Podrobný popis růstu a vývoje mláďat by se nám v terénu nepochybně velmi hodil, zejména při práci s kuřaty neznámého věku. A nápadů, jak takového odchovu využít pro vědu bylo více. Na začátku roku 2017 proto definitivně uzrál plán, že až se zase setkáme s vejci, kterým nebude v přírodě pomoci, budeme připraveni převzít péči o ně a zastoupit jejich rodiče až do okamžiku, kdy budou vzletná. Bylo to možné zejména díky pochopení vedoucího pražské záchranné stanice pro volně žijící živočichy, který byl ochotný převzít nad akcí záštitu a poskytnout jí tak potřebný zákonný rámec. No a pak jsme již jen čekali (tentokrát více s nadějí, než s obavami), s jakými nástrahami se budou sledovaná hnízda v průběhu hnízdní sezóny potýkat.
Obrázek 2: Kuřata si na nás při pravidelné manipulaci docela zvykla
A protože připraveným štěstí přeje (anebo spíše bylo štěstí, že jsme byli připravení), v žádné jiné sezóně nebyla potřeba podobné akce větší, než právě v roce 2017. Po relativně suchém úvodu sezony přišla několikadenní vlna souvislých dešťů, některá pole se změnila v souvislé vodní plochy a my jezdili po hnízdech, sbírali utopené drahé dataloggery a s nimi i vejce, často již vyplavené z hnízda pryč. A je nutno matce přírodě uznat, že vejce má zařízená dobře. I přesto, že si řada embryí ve vejcích musela před vložením do teplého inkubátoru vytrpět své a řada vajec byla velmi pravděpodobně při převzetí do líhně již dávno odumřelá, úspěšnost líhnutí dosáhla přibližně 60 % a drtivou většinu vylíhlých mláďat se nám podařilo odchovat do vzletnosti. Pravděpodobně největším majstrštykem (otázka, zda naším, toho kuřete, či již zmíněné matky přírody) byl úspěšný odchov kuřete, které zůstalo přibližně ve dvou třetinách inkubace ve hnízdě opuštěném po částečné predaci (Obr. 3A) osamocené po nekonečné tři dny! Víme to takto přesně, neboť po celou dobu byl ve hnízdě instalován funkční datalogger, měřící teplotu. Rozvinuté embryo tak bylo celé noci podchlazené v teplotě často pod 10 °C (Obr. 3B) a v nejteplejší části dne se zase nutně peklo na zemi vyhřáté na více, než 40 °C (Obr. 3C) I přesto vše přežilo a zvládlo se vylíhnout a přineslo tak cenné svědectví o tom, jak moc toho vejce bahňáků jsou schopna snést.
Obrázek 3: Záznam teploty hnízda opuštěném po částečné predaci (žlutá linie = venkovní teplota, červená linie = vnitřní teplota, přerušované šedé linie = inkubační teploty – minimum/maximum, které je embryo schopno zvládnout): A) opuštění hnízda, B) riziko podchlazení, C) riziko přehřátí, D) sběr dataloggerů a zbylého vejce, které se nakonec podařilo vylíhnout
Jako první se vylíhl Pípák. Čejče, které mělo tu smůlu, že se vylíhlo více než týden před jakýmkoliv dalším. Jeho přirozenou potřebu po společnosti (tedy po teple rodinného krbu) jsme se mu tedy snažili suplovat, jak to jen šlo, teplou rukou, kapucou, rukávem, či alespoň plyšákem. Nic z toho však nebylo dostatečné, a tak Pípák pípal, a pípal, až nás hlava přecházela. Pomohlo až vylíhnutí již výše zmíněného, a z našeho pohledu druholíhnutého Platana. Jen pro pořádek je třeba zmínit, že jména jsme dávali čejkám čistě na základě momentální inspirace, ignorujíc tak jejich chromozomální výbavu. V případě Platana se nám onou momentální inspirací stalo pitivo, které jsme srdnatě konzumovali při večerních sezeních u inkubátoru v romantické chatě na břehu rybníka Dehtáře, naší tehdejší terénní základně. Platan se stal Pípákovi tolik potřebným mladším bratrem a spolu pak dále tvořili základ stále se rozrůstajícího hejna bahňátek, které bylo zanedlouho obohaceno i o skupinu pětigramových kuřátek kulíků.
Obrázek 4: Eva Petrusová Vozabulová se snaží Pípákovi vynahradit mateřskou lásku
Obrázek 5: Focení čerstvě vylíhnutého Platana na chatě u rybníka Dehtář
Na dobu, kdy se nám terénní chatou (a posléze prostornějšími pražskými voliérami) promenádovali rostoucí bahňáci a rozléhalo pípání vzpomínám moc rád. A to i přesto, že se zároveň jednalo o období mimořádně náročné. K již tak intenzivní sezóně v terénu nám přibyla starost o téměř tři desítky neposedných mláďat, s jejichž odchovem jsme neměli prakticky žádné zkušenosti. Naštěstí jsme měli možnost celou věc konzultovat s kolegy ze zoologických zahrad a nutno přiznat, že kuřátka se ukázala být víceméně vzornými chovanci. Jak kuřata rostla, nastal čas přemýšlet nad jejich vypuštěním. Jako ideální místo jsme po pečlivé rozvaze vybrali opět rybník Dehtář, který byl toho roku na nižší vodě a začátkem léta hostil početnou skupinu čejek. Tam jsme tedy všechna vypiplaná kuřata krátce po dosažení vzletnosti dovezli, a se špatně skrývanou slzou v oku se s nimi rozloučili.
Obrázek 6: Kuřátka jdou, či letí do světa.
Jedna věc je ovšem zvíře odchovat a vypustit, a druhá věc je, zda to všechno mělo smysl. Tedy zda náhodou neměli pravdu ti (a i tací nedůvěřivci se mezi kolegy našli!), kteří se na celou kuřecí anabázi dívali skepticky a při pohledu na nebojácná kuřátka motající se po dně bedny věštili, že to celé nedopadne dobře. Že si nás zkrátka kuřátka příliš vtiskla a že vzhledem k absenci metodického vedení svými pravými, mnoha nástrahami bahňáčího života důkladně prozkoušenými rodiči nebudou schopna v přírodě obstát. Otázky jak se naše kuřátka mají a zda se chvíli po vypuštění nestala snadnou obětí predátorů, či nepodlehla jiným nástrahám života v divočině nás pochopitelně pronásledovaly neustále.
Obrázek 7: … A rostla jako z vody!
Kuřátka jsme pochopitelně (jak je naším dobrým zvykem) nevypouštěli zcela neoznačená. Čejkám jsme kromě hliníkového kroužku dali i žlutý plastový kroužek a oranžovou vlajku s dvojmístným kódem. Kulíci pak dostali kombinaci několika barevných kroužků. Použili jsme tedy schémata barevného značení, která jsme měli přiřazená celoevropským koordinátorem a používali je pro značení divokých populací. O vysílačkách se nám však tehdy ani nezdálo a zkušenosti s barevným značením byly často velmi trpké. V roce 2017 podařilo úspěšně vychovat a vypustit po 13 čejek a 12 kulíků (v následujících letech k nim přibylo ještě 13 dalších kulíků). To určitě není málo (a skutečně se za tímto úspěchem skrývalo nemalé úsilí a nemalé nervy). Ve srovnání s počtem jedinců (kuřat i dospělých), které jsme v těch letech značívali v přírodě, to ale není skoro nic. A při pohledu na počet zpětných hlášení, která jsme v té době získávali, nám bylo jasné, že naše naděje na opětovné setkání s některým z našich odchovanců jsou spíše mlhavé.
Pak se však začaly dít věci. Na jaře roku 2018 se mi mailem ozval belgický ornitolog, kterému se podařilo odečíst dle kódu na vlajce naši čejku na lokalitě Woumen v Belgii (51°00'14.5"N 2°52'47.9"E). Při pohledu do seznamu vlajek jsem těžko potlačoval radost. Ukázalo se totiž, že se jedná o Mapežníka. Kuře odchované z vyplavených vajec na ostrůvku na MAPE, o kterém jsme podrobně psali v jednom z dřívějších blogů . Měli jsme tedy potvrzené, že odchované kuře může nejen přežít, ale i odlétnout na poměrně značnou vzdálenost (konkrétně okolo 850 kilometrů). O Mapežníkovi jsme se navíc nedozvěděli naposled. Na začátku července 2019 byl na stejné lokalitě pozorován znovu. Je tedy dost pravděpodobné, že přesídlil do Belgie natrvalo.
Tím to však teprve začalo! Na hnízdě kousek od rybníka Vyšatov se nám podařilo chytit na hnízdě kulíka, kterému jsme při odchovu dali jméno Pankrác. Měli jsme tedy prokázané i to, že se odchovaná kuřata mohou úspěšně rozmnožovat. A radost nám naprosto nemohlo pokazit to, že se z Pankráce vyklubala Pankrácka. A do třetice, dalším kuřetem (tentokrát opět čejčím), které se vrátilo a nechalo se odečíst, byla Marie. Sen dozvědět se o našich kuřátkách, jak se mají se nám tedy splnil v míře větší, než jsme si mohli přát. S přibývajícími lety jsme už v další setkání ani nedoufali. Kroužky holt nejsou vysílačky, a i když barevné značení nepochybně návratnost zvyšuje, reálně se podaří zaznamenat jen malý zlomek označených ptáků. Mimochodem z přibližně 70 shodným způsobem označených samic čejky jsme zpětné hlášení získali z pouhých šesti jedinců. Odečet Platana po dlouhých více než osmi letech proto přišel jak blesk z čistého nebe. A je to fascinující úspěch!
Obrázek 8: Kulíci Pankrác(ka), Servác a Bonifác ve svém dočasném příbytku
Obrázek 9: Kulík Oranžáda
Příběh odchovu našich kuřátek i střípky z jejich další životní pouti ukazuje, že u bahňáků je možné s velkým úspěchem odchovávat a vypouštět mláďata. A zejména, že takto vypuštěná mláďata jsou schopna se o sebe postarat a úspěšně se vyrovnat s nástrahami, které na ně venku čekají. A není to příběh ojedinělý, s podobnými úspěchy se setkali i kolegově u jiných druhů v zahraničí. A nepochybně vám neunikl ani příběh břehouše Blaťáka, na jehož označení vysílačkou jsme se rovněž letos podíleli a který se stále těší dobrému zdraví na zimovišti v Itálii. To vše je nepochybně pozitivní zpráva i pro záchranné stanice, které jen málokdy získají takto pozitivní zpětnou vazbu ke svému úsilí. V případě odchovu bahňáků tedy mohou být relativně klidné! Je to ale i skvělá zpráva pro ochranu přírody jako celek. To pochopitelně není plédováním pro to, abychom odchovem mláďat řešili všechny problémy, kterým musí bahňáci v naší krajině čelit! Nepochybně nemá smysl rezignovat na ochranu a vytváření vhodného hnízdního prostředí. Pokud to ovšem bude potřeba, umělý odchov a vypouštění je možnost, jak vrátit populaci na místo, kde už žádná populace není, dosáhla kritického úbytku, anebo prostě jen nešlo zabránit vyplavení, či jinému zničení hnízd. A to je dobře!
Obrázek 10: Ve voliérách jsme se kuřátkům snažili v maximální možné míře napodobit jejich přirozené prostředí
Obrázek 11: Měla zde ale vždy i dostatek připravené potravy a možnost ohřát se pod „umělou kvočnou“
Na závěr již nezbývá než popřát Platanovi, těm ostatním, co snad ještě přežívají, všem ostatním bahňákům a samozřejmě i vám všem co možná nejvíce podobně dobrých zpráv do nového roku!