Hnízdní sezona se pomalu překlápí do své poslední třetiny, některé čejky se stále pokoušejí o nová hnízdění a Nerea prokopla stavidla letošní migrace, když se 13.6. (o 16 dní dříve než loni) vydala do Německa a nyní již překročila Nizozemské hranice. Do toho se nám bohužel několik dalších vysílaček porouchalo – včetně Belindy a Kikiny. Tento nešvar se bohužel nevyhýbá ani nově nasazeným vysílačkám – Pipi se odmlčela poté, co se na několik týdnů přesunula do Polska, Šmoulinka po přesunu z východních Čech do mokrých luk a stabilizovaných vrbin Třeboňské pánve a Ťapka prostě jen tak. Krakena ulovil neznámý dravec – vzhledem k tomu, že ho byl schopen odnést z pole na cca 3 km vzdálenou paseku, kde zanechal lehce poničenou vysílačku uprostřed trhaniště na pařezu. A konečně Ďouru potkal podobný osud jako loňskou Cácorku, zemřela pravděpodobně po srážce s neznámým vozem. Co je však na osudech sledovaných čejek ještě dramatičtější – a lze to sledovat i na počítadle hnízdní úspěšnosti, které se s občasnými výpadky snažíme pravidelně aktualizovat nad mapou na webu, je doposud tragická bilance rodinek s vzletnými kuřaty. Doposud se podobným úspěchem mohla pochlubit jen Andreska a Trinity. Jistě, nějaký čas ještě mají (a u 11 čejek data v současné době indikují, že nějaké kuře vodí). Ale výčet rodinek, které skončily dříve, než by se byť jediné kuře mohlo (přinejmenším na svých vlastních perutích) vznést do vzduchu, je letos bohužel velmi smutný.
Téma dnešního blogu je proto celkem nasnadě, podíváme se podrobně na život a problémy čejčích kuřátek. A podobně jako v blogu minulém, kde jsme se věnovali pohromám číhajícím na ve vejcích se vyvíjející embrya, ani výčet nástrah přichystaných pro kuřata nebude snadný. Když se kuřátko vykulí z vejce, váží většinou mezi 15 a 20 gramy – tedy asi tak jako dva, středně progresivní plátky šunky. Do vzletnosti mu zbývá přibližně měsíc. To je sice až dost na to, aby uniklo všem nástrahám, které na něj číhají, ale na druhou stranu je fascinující, že za tuto krátkou dobu zvládne svoji váhu až zdesetinásobit.
Obrázek 1: Trinitino kuře schované v příhodném makovém porostu.
Zuby, drápy, zobáky!
Nikoliv překvapivě, prvním důvodem k obavám o život kuřátek je fakt, že jim ve dne i v noci usiluje o život široká plejáda predátorů. V minulém textu jsme rozebírali, že predace hnízd je v našich končinách takřka výhradně v režii nočních savců. U kuřat to však bohužel už tak docela neplatí. Ne, že by se jich noční savci ostýchali, to bohužel ne. Kromě nich se ovšem na mortalitě kuřat pravděpodobně podstatně podílí i predátoři ptačí. Svědčí o tom publikovaný seznam v Holandsku usvědčených kuřecích vrahů (Teunissen et al. 2008), i některé další indicie. Ne náhodou bylo jedinou obětí ptačího predátora, na několika stech dnech kamerového záznamu čejčích hnízd, které jsme v rámci našich výzkumů analyzovali, kuře batolící se okolo hnízda s líhnoucími se sourozenci. Hned vedle hnízda jej briskně sebrala poštolka, nedbající prudce naletujících čejek. Zohýbané anténky miniaturních vysílaček svědčící o činnosti ostrého zobáku (použitého podobným způsobem jako když při balení dárků natočíte stuhu o ostrou hranu nůžek) jsme při telemetrii kuřat nacházeli bohužel opakovaně.
Uchopit a odnést kuře je zkrátka pro ptačí predátory snazší (a zvládnutelné i pod vzdušným útokem čejčích rodičů), než udělat to samé s vejcem, na kterém navíc po většinu času některý z rodičů sedí. Velmi pravděpodobně by v takových případech zvýšilo efektivitu obrany, pokud by se větší množství rodinek shluklo a rodiče při obraně spolupracovali. To je však situace v naší krajině s ohledem na brutální mortalitu hnízd i kuřat stále vzácnější. Na druhou stranu se o to čejky nepochybně snaží a některá pozorování letos značených samic o tom krásně svědčí. Například Trinity dovedla do vzletnosti minimálně jedno kuře na makovém poli ve společnosti minimálně osmi dalších čejek. Ty všechny se zapojovaly do útoků proti vzdušným vetřelcům a lze tak předpokládat, že někde v nepřehledné ploše mozaikovitě porostlé vzrůstajícím mákem rovněž ukrývaly svá mláďata.
Ani sama kuřata však proti predaci nejsou zcela bezbranná! Umí jak rychle utíkat (tuším, že nejdále jsem za 14 dní starým kuřetem uháněl přes půl kilometru), tak se i důkladně schovat a v nehybnosti setrvat po dlouhou dobu. Pokud se nacházejí na ploše s roztroušenou vegetací a podaří-li se jim jí využít k ukrytí, pak je tato taktika velmi efektivní a predátor odrážející útoky dotěrných rodičů má pravděpodobně jen velmi malou naději, že se mu skutečně podaří kuře lokalizovat a sebrat. V takovýchto případech pak nepochybně rozhoduje i zkušenost rodičů dávat kuřatům správné pokyny a ochota kuřat tyto pokyny následovat. Osobně jsem jednou pozoroval, jak se kuře odmítlo na povel rodičů uzemnit. Staří na utíkající kuře opakovaně kontaktně naletovali a sráželi jej k zemi, dokud se nepodřídilo a neschovalo se.
Na základě předcházejících odstavců si můžeme zkusit krásně vytvořit představu, jak by asi měl vypadat porost, který je z pohledu čejčích rodičů pro výchovu kuřat ideální. Mozaikovitý porost, kde lze najít nejen spoustu kvalitních schovávaček ale i volný prostor s přehledem po okolí. Rodiče totiž musí řešit dilema, zda být radši na volné a dobře přehledné ploše, kde bude možné včas detekovat šmejdící lišku, nebo v mozaikovitě zarostlé ploše, kde sice nikdy nevíte, za kterým listem se objeví ozubený čenich, ale kde za bílého dne budou mít kuřata spoustu možností se ukrýt. Zkušenosti z letoška svědčí spíše pro druhou variantu. Přežívání kuřat na vegetací zcela nepokrytých plochách je totiž mírně řečeno mizerné. A co že je to vlastně za plodiny, kde se podobná mozaika vyskytuje? Kromě speciálně pro čejku zamýšlených agro-envi ploch se zdá, že vhodnou strukturu porostu vytváří například mák, či pro českou krajinu ne zcela typická sója!
Když odhlédneme od predace…
Bohužel, ústní ústrojí predátorů nejsou jedinou nástrahou, se kterou se čejčí kuřata musí v průběhu svého krátkého dětství vyrovnat. V druhé polovině dubna loňského roku, tedy době líhnutí první vlny kuřat, jsme byli kolegy z několika oblastí České republiky informováni o dramatických hromadných úhynech malých čejčích kuřátek. V některých případech bylo možno nalézt celé rodinky jen pár dní starých kuřat, přitisklých k sobě v neživých hromádkách zmaru a neštěstí. Celkem jasným viníkem této situace bylo počasí – došlo totiž k prudkému ochlazení, kdy se teploty ani ve středu dne jen zřídka přiblížily 10 °C a v noci klesaly k nule (Obr. 2).
Obrázek 2: Teploty a z nich vyplývající potřeba zahřívání kuřat v loňském dubnu. Nahoře jo průběh hodinových teplot na střední Moravě – jednom z míst, kde docházelo k hromadným úhynům čerstvě vylíhlých čejčích kuřátek. Dole je modelem (viz. Kolešková et. al, 2023) předpokládaná potřeba zahřívání kuřat čejky chocholaté v jednotlivých dnech. Tmavě šedé části sloupců jsou úměrné potřebě být zahříván, světlé části značí možnost pohybovat se volně a shánět si potravu.
Abychom detailněji pronikli do problematiky boje malých kuřátek s povětrnostními podmínkami, pojďme se nejprve podívat na další aspekt rodičovské péče u čejek. Kuřátka bahňáků jsou, jak známo nekrmivá, prekociální. To znamená, že ihned po vylíhnutí a oschnutí se postaví na nohy seběhnou z hnízda. Mohou se samostatně přesouvat (a to i na poměrně velké vzdálenosti), sbírat si potravu a vůbec dělat řadu důležitých úkonů, o nichž se lysým hnízdošům mžourajícím přes zaslepená víčka v hnízdech krmivých ptáků nemůže v jejich věku ani zdát. Zažili jsme i případy, kdy sotva oschlé čejčí kuře při našem příchodu poprvé v životě seběhlo z hnízda do vedle se rozléhající louže a suverénně jí přeplavalo. Co však kuřata sama nezvládnou, a to za určitých okolností ještě poměrně dlouho po narození, je přečkat samostatně delší období chladu. V takových chvílích se kuřátka uchylují do bezpečí matčiny (i otcovy) sukně, neboli se tisknou zády k břichu rodičů a zahřívají se (Obr. 3b a 3c).
Toto chování jsme detailně studovali s využitím miniaturních multisenzorických dataloggerů, které jsme dočasně (na několik dní) umisťovali kuřátkům na záda jako miniaturní batůžky (Kolešková et al. 2023, Obr. 3d). Jakkoliv se podobný experiment může zdát drastický, vliv takovéto zátěže se ukázal být nevýznamný. Kuřata s dataloggery totiž nebyla v horší kondici než kuřata bez nich a nepřirůstala pomaleji. Tento výzkum nám však poskytl rozsáhlá a unikátní data o chování kuřátek. Mimo jiné i o jejich potřebě být zahřívána rodiči. Sotva gram vážící přístrojek totiž byl schopen po dobu několika dní zaznamenávat nepřetržitá data, nejen o aktivitě sledovaného kuřátka, ale i o teplotě a hladině světla (mimo některé další, pro zahřívání kuřat nepodstatné charakteristiky). Pokud se tedy kuřátko přiběhlo ohřát pod rodiče, jeho aktivita se snížila, teplota se zvedla a (bylo-li to za bílého dne) udělala se tma (viz. Obr. 3a).
Díky použité technologii jsme se tak mohli dozvědět několik klíčových poznatků. Mohli jsme sledovat kdy a jak jsou kuřata v různém věku zahřívána a předpovídat, kolik procent času potřebuje kuře určitého věku za příslušných teplotních podmínek strávit zachumlané do teplé peřiny rodičovského břicha. A díky měřené teplotě jsme byli schopni i vyjádřit efektivitu, s jakou jsou rodiče schopni v různých teplotách kuře zahřívat. A zatímco tento tepelný komfort zahřívaných kuřat se ani s poklesem okolních teplot k bodu mrazu příliš nezmenšoval, s poklesem teplot se významně zvyšovala proporce času, kterou kuřata musela trávit ohříváním. A pochopitelně čím více se musí kuře ohřívat, tím méně času mu zbývá na hledání potravy a ukojení hladu. A ten, jak vidno z výše uvedených údajů o rychlosti růstu, nebude u takového kuřete „ve vývoji“ zrovna malý!
Abychom byli konkrétní, pokud bude průměrná denní teplota 20 °C, i několik málo dní staré kuře bude mít v rámci celého 24 hodinového cyklu potřebovat zahřívat přibližně 45 % času, převážně v noci. Na to, aby si našlo dostatek potravy tedy bude mít odhadem více, než 13 hodin, tedy (i s občasným poplachem kvůli přelétajícímu pochopovi) dostatek času. Pokud průměrná denní teplota klesne na 15 °C, kuřátko se stále bude schopné věnovat potravě odhadem 10 hodin. Pokud se však průměrná denní teplota sotva přehoupne přes 4 °C (což byl případ některých dní onoho nešťastného dubna loňského roku – viz Obr. 2), kuřátka se nebudou schopna aktivně živit ani tři hodiny. Když k tomu připočítáme, že podobná situace trvala několik dní po sobě, že pohybem v nízkých teplotách vznikají další energetické náklady a že ne každá lokalita kde se kuřátka vylíhnou je právě potravně bohatá, je zle.
Obrázek 3: a) příklad dat získaných umístěním miniaturních multisenzorických dataloggerů na záda kuřat (viz. foto uprostřed). Pokud je kuře zahříváno, teplota měřená dataloggerem (tenká červená křivka) roste, a naopak hladina světla a míra aktivity je nízká; b) ukázka zahřívání kuřat u čejky chocholaté; c) zahřívání tří kuřat rodičem čejky černoprsé (Vanellus indicus); d) kuřata čejky černoprsé s multisenzorickými dataloggery.
Ztracena v džungli
Posledním z problémů, které lze na základě našich dat považovat za zásadní příčinu úmrtí je bohužel neprůchodný terén. Je zjevné, že ne všechny plochy, na nichž čejky vysedí kuřátka jsou vhodné i pro jejich následnou výchovu a růst. Často se však vhodné plochy nacházejí v blízkém okolí, kam jsou kuřátka schopna se přesunout. Za příznivých podmínek jsou kuřátka schopna šlapat i na vzdálenost několika kilometrů. Pokud se však rodičům nepodaří nalézt pro ně vhodnou trasu, podobné přechody často končí tragicky. Když jsme sledovali kuřátka s pomocí miniaturních vysílaček, nejednou nás signál vysílačky dovedl k mrtvolkám kuřátek zapříčeným v hustém trsu ostřic při marném pokusu překonat zarostlou strouhu, kterou bychom my při zběžné prohlídce krajiny pravděpodobně přehlédli a při nutnosti jí překonat s krátkým rozběhem přeskočili. I zprůchodnění krajiny z pohledu malého čejčího kuřátka je tedy směr, kterým by se naše úvahy při plánování ochrany tohoto ikonického druhu měly ubírat.
Příště se proto podíváme podrobně na některé přechody zaznamenané s pomocí vysílaček u našich čejek a pokusíme se představit, jaké je to cestovat naší pozdně jarní krajinou z pohledu čejčího kuřete.
Použitá literatura: