Rok uplynul jako voda a naše čejky stejně jako vloni na sklonku roku opustily svá hnízdiště, aby odlétly přečkat nepřízeň období středoevropské zimy do příjemnějších končin v západní a jihozápadní Evropě. Během loňského putování po lednové Francii jsme si udělali docela jasnou představu o tom, jak naše čejky tráví zimu v těch bližších destinacích od atraktivní oblasti v okolí Champaign až po francouzské pobřeží Atlantiku. A jak už to tak bývá, nové poznatky nás vyprovokovaly k novým vtíravým otázkám. Jak je tomu dál na jih? Je to i tam podobné? Zdržují se čejky rovněž ve velkých hejnech, rozesetých po rozlehlých polích s oraništi, strništi, ozimy a dalšími plodinami? Střídají svá stanoviště během dne? Dají se vůbec během dne dohledat a spatřit? Je jich tu více nebo méně v porovnání s Francií? Jižní Španělsko je přeci jen krajina už o poznání teplejší, plná rozlehlých stepí a pastvin. Odráží se tato skutečnost nějak ve fungování zimujících čejek?
Plán vyrazit za našimi zimujícími čejkami do Španělska nabyly jasných kontur na sklonku loňského roku, kdy byl také stanoven termín cesty – od 9.1. do 15. 1. 2026. K cílovým lokalitám bylo tentokrát potřeba se přiblížit letadlem. To se sice vzhledem ke sněhové kalamitě řádící nad Prahou neobešlo bez šestihodinového zpoždění, ale z poklidného Madridu už následovala cesta vypůjčeným vozem po výskytištích námi sledovaných čejek podle načrtnutého itineráře (obrázek 1). Kratší terénní inspekci jsme zahájili asi 100 km severozápadně od Madridu v širším okolí města Arévalo v provincii Ávila, po níž jsme zamířili 230 km na jihozápad do rozlehlé provincie Extramadura, kde se naší několikadenní základnou pro výjezdy do bližšího i vzdálenějšího okolí stalo starobylé městečko Cáceres. Stejně jako v loňském roce jsme kromě hledání značených ptáků plánovali sčítat a pozorovat čejky, jak to jen půjde, abychom mohli své zkušenosti a postřehy co nejvíce porovnat se situací ve Francii. Jak ale vyplyne dále, nebylo snadné zvládnout ani toto zdánlivě jednoduché předsevzetí.
Obrázek 1: Mapa s habitaty, ve kterých se navštívené čejky vyskytovaly.
Vyšetřování Uherákova skonu
Podobně jako vloni jsme terénní práci zahájili nejméně radostným počinem – pokusem dohledat vysílač, který vypověděl službu 24. listopadu 2025, a jehož zlověstně stálá poloha po dobu několika posledních dnů svědčila o ukončení životní pouti svého nositele – samce Uheráka, chyceného na hnízdě 9. dubna 2025 u Starých Nechanic. Tento úkol byl nakonec splněn, což považujeme po loňských nezdarech za úspěch (obrázek 2). Po chvíli pečlivého propátrávání každé pídě pětimetrového pásu lehce zmrzlé půdy podél polní cesty na okraji ozimého pole v místě posledního známého signálu vyslaného před 46 dny jsme pod řídkými zbytky suché ojíněné vegetace konečně objevili nešťastný vysílač ještě nešťastnějšího Uheráka.
Obrázek 2: a) Místo poslední lokace samce Uheráka - příkop podél pole, b) usilovné hledání vysílače na daných lokacích, c) nalezený vysílač v porostu, d) mapa posledních lokací vysílačky samce Uheráka.
Loňské zkušenosti z Francie varovaly před přílišným optimismem, pokud šlo o naše další ambice blýsknout se v čerstvém případu forenzní telemetrie a zrekonstruovat pomocí tohoto nálezu bezprostřední příčinu Uherákova skonu. Přesto jsme se pokusili alespoň o mlhavý závěr. Pravděpodobně vpichy po drápech v popruzích pro připevnění vysílačky a naopak žádné stopy po zubech, jaké jsme dříve pozorovali na vysílačkách dohledaných v ČR, směřovaly k úvaze, že lovcem byl nejspíš být dravec, třeba jestřáb nebo sokol, který svou kořist udolal někde v okolních polích, následně kdesi opracoval a po nasycení ponechal zbytky hostiny i s vysílačem svému osudu. O ostatky se později postaral jiný příležitostný kořistník, třeba menší lasicovitá šelma, která je přenesla o kousek dál, kde se nakonec vysílač oddělil od torza kostry. To by vysvětlovalo absenci jakýchkoliv stop či zbytků peří na místě našeho nálezu. To je ostatně celkem očekávaný scénář s ohledem na to, že oba zmínění dravci jsou v těchto končinách doma a na čejky si s chutí posvítí, pokud se jim připletou do cesty. A to se v tomto kraji může stát docela snadno, soudě podle počtu čejek v širším okolí, jichž jsme toho dne napočítali 860 ve 23 skupinách s průměrem 30 a maximem 270 jedinců v jednom hejnu. A to už jsou nepřehlédnutelná čísla i pro člověka, natož hladového dravce.
Zemědělská krajina španělského středozápadu
Mezi čejkami v silně zemědělském kraji ávilském se ovšem skrývaly i dvě žijící kandidátky – Čalamáda, odchycená 23.4.2025 u Syrovátky na Nechanicku a Yehla označená 11.4. 2025 u Jehlice ve stejné oblasti. Jejich hledání bylo tedy logicky na pořadu dne hned po uzavření kauzy Uherák. Přesné polohy obou samic během předchozího rána v řádu několika kilometrů od sebe ve zdánlivě přehledné polní krajině skýtaly velkou naději. Tu se však podařilo proměnit jen v případě Čalamády. Poměrně rychle jsme ji objevili v hejnu asi 60 čejek široce rozptýlených podél okraje rozlehlého pole s řídkými zbytky po sklizni krmné řepy, kde v malé skupince s dalšími čejkami sbírala potravu (obrázek 3). Měli jsme štěstí, protože pole se mírně svažovalo ke zpevněné polní cestě, po níž se dalo k čejkám pomalu přiblížit na nějakých 300 metrů, což umožnilo pohodlnou kontrolu jednoho ptáka po druhém z klidného zázemí auta. To mělo svou nespornou výhodu, neboť časté poryvy studeného větru bránily v soustředěném sledování ptáků stativovými dalekohledy, jež bylo možno postavit pouze mimo prostor auta, a tedy příliš daleko od opatrných ptáků.
Obrázek 3: a) Čejka Čalamáda s viditelným vysílačem, b) Čalamáda v hejnu s dalšími čejkami, c) pole, kde se Čalamáda vyskytovala.
Takové štěstí jsme bohužel neměli v případě Yehly. Ačkoliv bylo více než pravděpodobné, že se zdržovala v některém z několika menších hejn čítajících desítky čejek potulujících se po okolí, terénní podmínky nám její odhalení znemožnily. Místy byla pole příliš nepřehledná kvůli terénním vlnám, za nimiž bylo spíše tušit než vidět čejčí hlavičky, natož záda s vysílačem, nadto velké úseky pole tvořily brázdy se zbytky zaschlé bramborové natě, v jejíž spleti se čejky dokázaly mistrně ukrývat. Procházet tato pole a sledovat jednu rychle vyletující čejku za druhou a hledat přitom případný vysílač na jejich zádech bylo opravdu nad naše síly.
Přiblížit se přespříliš čejky nedovolily ani pomalu jedoucímu autu, natož pěším pozorovatelům. Před nimi se ptáci rychle zvedali a odlétali, dokud celé se hejno postupně nepřemístilo na sousední pozemky za horizont nebo alespoň mimo komfortní dosah veškeré naší optiky. S takovou opatrností zimujících čejek a jejich vcelku pochopitelnou neochotou sdílet naše nadšení z opětovného shledání jsme se bohužel měli setkávat i nadále. A mělo to být ještě horší, ale o tom později. O to potěšující v této zemědělské krajině s lány vzcházejících ozimů, rozsáhlých oranišť a strnišť, protkané sítí dobře sjízdných polních cest ne v nepodobné struktuře jako na francouzském venkově, bylo hojné zastoupení neobdělávaných úseků se zelenou nebo suchou planě rostoucí vegetací a tedy i velkou nabídkou potravy pro semenožravé druhy. Ať to byly vcelku rozlehlé bloky úhorů nebo vydatně zaplevelené polní lemy, bylo to dobře znát na společenstvech ptáků. Všude jsme naráželi na hejna čile hodujících konopek, stehlíků, strnadů lučních, skřivanů polních a dalších drobných pěvců, čítající obvykle desítky, výjimečně i stovku jedinců. A nedaleko od nás co chvíli přelétali luňáci červení, poštolky obecné, motáci pochopi a piliši, jako by chtěli zdůraznit, jak pestrá může být směsice zimujících ptačích druhů v typické zemědělsky obhospodařované krajině jihoevropského vnitrozemí.
Malebné pastviny extramadurské
Převažující ráz krajiny podobné té francouzské se však měl změnit v následujících dnech poté, co jsme přejeli o 250 km jihovýchodně do již zmíněného města Cáceres v provincii Extramadura a sestoupili z nadmořských výšek okolo 800 m o celých 400 m níže. Nápadným předělem bylo pásmo vysokohorského masivu zvaného Sistema Central, impozantního jak svou téměř třísetkilometrovou délkou v rovnoběžkovém směru, tak i zasněženými vrcholky, tyčícími se nad okolní krajinu do úctyhodných výšek přes 2000 m. Už pohled z velké výšky prostřednictvím leteckých snímků na obhospodařovaná území obou provincií prozrazuje jeden obrovský rozdíl mezi nimi. Zatímco většina území provincie Ávila připomíná skládačku z nespočtu barevných střípků nepravidelných tvarů s ostře řezanými okraji tak, jak je utvářejí jednotlivá, na sebe navazující intenzivně obdělávaná pole s různými plodinami a hustou sítí cest a silnic, je tento typ krajiny v okolí Cáceres spíše minoritní. V kraji cácerešském působí pohled z družice o poznání nudněji, protože v něm převládá souvislá jednobarevná hněď jen nepravidelně proložená občasnými shluky khaki puntíků či skvrn a nejasnými klikatými čarami. Ve skutečnosti jde o obrovsky rozlehlá území malebných pastvin ve zvlněné krajině se zelenavými oky drobných vodních nádrží, rozptýlenou stromovou zelení a křovinami, rostlými balvany, drobnými skalkami, meandrujícími koryty částečně nebo úplně vyschlých potoků a s nezpevněnými cestami vinoucími se skrze pastviny kamsi do dáli.
Na chuť této malebné a uklidňující krajině jsme přišli okamžitě. A jak by taky ne, když naše první cesta v tomto kraji vedla do chráněné stepní zóny Llano de Caceres, kde se zejména ptáci těší zvláštní ochraně. Kromě dropů, stepokurů a zpívajících kalander zpěvných, ptáků silně vázaných právě na stepní habitaty, jsme zde pásli samozřejmě po čejkách. I ty se tu pochopitelně vyskytovaly po desítkách, avšak byly rozptýleny jednotlivě po rozlehlých pastvinách mezi pasoucím se skotem a ovcemi, kam jen naše cvičené oči dohlédly. A právě zde jsme poprvé narazili na velký problém, který nás omezoval po zbytek pobytu v tomto zaslíbeném kraji: ploty táhnoucí se kilometry podél komunikací se zákazy vstupu na soukromé pozemky. Jak v takovém případě spočítat čejky za nejbližším horizontem vzdáleným pár set metrů, když tam ptáci evidentně byli, jen jsme je nemohli vidět? Občas nás některé čejky nechtěně pozlobily, když na chvíli vykoukly jejich tmavé chocholky ohýbané větrem, aby opět na dlouho zmizely za horizontem. Každý pokus o sčítání tak končil naprosto jiným číslem, takže jediným rozumným řešením bylo omezit se na hrubé odhady se zaokrouhlováním na desítky.
Frustrující hra na schovávanou
Největší bezmoc nás však přepadla při hledání Májky a Cirkulárky. Obě čejky se v době našeho pobytu usadily v pastvinách asi 5 km od sebe v širším okolí vesnice Torrecilas de la Tiesa u městečka Trujillo s hezkými klikatými říčkami Rio Almonte a Rio Tozo protínajícími zdejší zvlněné pastviny. Májčiny pozice z předchozích dnů prozrazovaly její oblibu v mělkém, doširoka se rozbíhajícím údolí úzkého potoka s drobnými rozlivy lemovanými hustým mokřadním rápelem a navazujícími, mírně podmáčenými pastvinami v širokém okolí, kam jen bylo lze dohlédnout. A tam za plotem mezi stády ovcí a skotu, nepochybně ve společnosti jiných čejek (protože těch tu byly opět všude vyšší desítky, byť byly rozptýleny po obrovských rozlohách), asi kilometr daleko za horizontem, si užívala Májka své zimní pohody. Soudě podle množství dalších ptáků, zejména špačků a skřivanů, sbírajících potravu všude kolem, hlady jistě netrpěla a rušením ze strany lidí v těchto liduprázdných končinách určitě ještě méně.
A Cirkulárka? Ta na to šla ještě rafinovaněji, jako by se chtěla pojistit pro případ, že bychom přeci jen zvažovali zákaz vstupu na pozemky ignorovat. Její přítomnost vysílač opakovaně hlásil zpoza blízkého horizontu od okraje rozlehlé ovčí pastviny chráněné ovšem navíc fotovoltaickým parkem obehnaným dvojitým plotem s ostnatým drátem a výmluvnou symbolikou na křiklavých cedulích (obrázek 4). Nedalo se nic dělat. A tak jsme si alespoň zrekonstruovali historii jejího pobytu zde. Našla si toto neobvyklé místo mezi hustě rozmístěnými solárními panely, kde nerušeně trávila dny, zatímco občas zrána zalétala přes silnici do jiné části parku s malými mokřinami nepochybně zpestřit si jídelníček. Rozhodně šlo o nejneobvyklejší a rozlohou nejmenší čejčí zimoviště, které jsme během naší cesty navštívili.
Obrázek 4: a) komplex solární elektrárny „Planta Fotovoltaica Torrecilla“, b) uzavřený přístup do místa, kde se v danou dobu pravděpodobně vyskytovala Cirkulárka, c) čejka v nevšedním zátiší solárních panelů.
Oliva mezi olivovníky
Náš osobní vděk si vysloužila tedy alespoň samice Oliva, odchycená již 13.5.2024, která se nechala spatřit hned na první dobrou v malé zarůstající pastvině u osady Belvis Monroy s hrdou středověkou dominantou Castillo de Belvis poblíž města Navalmoral. Pohybovala se ve společnosti asi dvou desítek čejek a než stačila po našem příjezdu spolu s dalšími přeletět mělké, mírně zarostlé údolí na protější zatravněný svah, podařilo se nám jí alespoň zpovzdálí vyfotografovat. Přes údolí pak bylo možno sledovat její čilé pobíhání a pilný sběr potravy (obrázek 5). Působila svěže a v dobré kondici. I tady se zdálo, že nerozsáhlé pastviny v členitém terénu obklopené stromovou zelení, sady a olivovým hájem vedle zemědělské usedlosti a vesnice bohatě postačují nepočetným skupinám čejek k naplnění jejich zimní pohody.
Obrázek 5: a) čejka Oliva s vysílačem u Castillo de Belvis, b), c) další lokality, kde Oliva zimuje – pastviny s ovcemi.
A ještě jeden zajímavý poznatek nám milá Oliva zprostředkovala, to když jsme následující den vyrazili zmapovat její loňské zimoviště ležící asi 80 km jižně od toho letošního. Vzdálenost mezi lokalitami by nebyla ve světle dosavadních zjištění zas až takové překvapení, jako spíše jejich naprosto odlišný habitat. Zelená enkláva jižně u města Miajadas východně od Méridy ležící v úrodné nížině podél několika řek je totiž nepochybně velmi teplý kraj a také ráj zelinářů (obrázek 6). A mimoto i ráj zimujících jeřábů popelavých, jichž jsme tady napočítali přes tisíc. Během pomalého projíždění mezi poli a políčky podél rovných zavlažovacích kanálů jsme stačili zaznamenat ruční sklizeň brokolice, kvetoucí řepkové pole, lány s pěstovanou kopřivou dvoudomou a také dozrávající mandarinky v sadech. Samozřejmě nechyběla strniště po kukuřici a oraniště, v nichž byly sem tam poschovávané čejky a kulíci zlatí, ale žádné větší počty se nekonaly. Kraj zajímavý a naprosto odlišný od okolního světa nekonečných pastvin, čejkami spíše opomíjený a nebýt loňského rozmaru Olivy, asi bychom ho minuli bez povšimnutí.
Obrázek 6: a) pole s brokolicí v oblasti výskytu Olivy v únoru 2025, b) i zde byly čejky v menším počtu k zahlédnutí, c) ráj zimujících jeřábů popelavých, d) kulíci zlatí jsou častými společníky čejek.
Proč do Španělska?
Je tedy načase shrnout poznatky z této naší krátké cesty a pokusit se učinit srovnání se zimovišti francouzskými, jak jsme si na začátku cesty předsevzali. Snad největším překvapením bylo, že na zimovištích tvořených pastvinami se čejky nezdržují v kompaktních hejnech, jako je tomu v krajině se střídajícími se poli, ale jsou rozptýleny často jednotlivě, ale v zásadě vždy kousek od sebe, skoro všude po nedozírných pláních. Zdá se, že se zde chovají i klidněji, když nejsou nuceny co chvíli vzlétnout vyplašeny projíždějícím autem a v hejnu se přemisťovat na jiné a vzdálenější potravní stanoviště. Zdejší pastviny se zdají být na první pohled klidné a všude štědré, pokud jde o potravu, a tak jsou na denním pořádku spíše jen krátké přelety jednotlivců. Pokud však jde o počty čejek, srovnává se nám těžko. Celkový odhad okolo 1700 námi sečtených čejek zdaleka nemůže odrážet skutečnost ze dvou důvodů. Za prvé, většina ploch v dosahu cest, z nichž jsme prováděli svá pozorování, byla skryta za nespočtem titětných horizontů v nekonečném prostoru oplocených pastvin a mnoho čejek se ukrývalo právě za nimi. A za druhé, čejky se nedržely zdaleka v oddělených hejnech, v nichž by se daly snadněji počítat. Byly prostě všude mezi ovcemi a skotem, ale přitom pořídku. Při představě celkové rozlohy pastvin v zemi španělské by tak mohlo jít ve skutečnosti o řádově velké tisíce ptáků.
I přes tuto závěrečnou mrzutou výpočetní nejistotu věříme, že žádná z námi navštívených španějských lokalit nesdružuje tolik zimujících čejek jako vloni navštívená východní Francie v oblasti Champaign. Z toho bychom snad mohli usuzovat na to, že naše čejky rády upřednostní co nejbližší zimoviště, pokud jim poskytne dostatečně uspokojivé zázemí pro přežití zimy. Pokud se však už „nevejdou“ a přestane je bavit přeletovat z místa na místo v přeplněných hejnech a bojovat o každou žížalu s nerudnými sousedkami, nic jim nebrání zalétnout si o stovky kilometrů jižněji. Mohou si to dovolit, protože, jak se zdá, nejsou svázány věrností k zimovišti ani konkrétnímu prostředí, jako je tomu u jiných druhů bahňáků se silně konzervativní povahou. A padne-li volba na Španělsko, máme pro vás dobrou zprávu. Dokud zde budou udržovány pastviny v takovém rozsahu, jako je tomu dnes, nemusíme se zde o osud zimujících čejek bát. Vejde se jich sem opravdu hodně a pohodlná místa k zimování si vždy najdou. Ať už v poklidu mezi pasoucími se stády daleko od lidí nebo třeba v podivných zákoutích pod solárními panely. A většina z nich, jak už víme, přečká zimu v dobré kondici, aby se mohla včas a v plné síle vrátit na svá východočeská hnízdiště.