25. března dorazila Sněhurka, coby poslední váhající čejka do bezprostřední blízkosti svého loňského hnízdiště a slavnostně tak ukončila období jarní migrace. Dle dat z vysílaček dokonce ještě o něco dříve (cca od 17. března) Lulu využívající prvních paprsků předjarního slunce pilně zasedla na vejce. K ní se již postupně přidala i Kikina a v posledních dnech pravděpodobně i Grácie. A okolo 25. března dorazil na místo loňského odchytu i jediný (alespoň příležitostně) vysílající slučák, Turbo. Jak je vidět končí období velkého putování a čeká nás zajisté neméně napínavá hnízdní sezona. Bohužel zdaleka ne všechny značené jedince budeme schopni v jejím průběhu sledovat. Cesta zpět se stala osudnou Prskavce, jejíž životní pouť ukončil predátor (dle načasování a posmrtných přesunů s největší pravděpodobností dravec) ve východní Francii. Jezince přestala z neznámých důvodů vysílat vysílačka krátce po jejím příletu domů. V současné době jsme tak schopni sledovat pouze 9, z celkem 20 označených čejek. Již brzy však začneme s odchyty čerstvé várky našich ptačích souputníků a pokud budeme při odchytech úspěšní, již brzy vám je začneme postupně představovat. Máme se tak doufám všichni na co těšit!
Obrázek 1: Hejno čejek v letu.
Vzhledem k výše uvedenému shrnutí je téma dnešního blogu nasnadě. Rozebereme si zpáteční cestu deseti čejek, které se nám podařilo sledovat od odletu až po přílet zpět domů. Na jejich příkladě si ukážeme, jak probíhá jarní migrace a srovnáme si jí s migrací podzimní, které jsme se již několikrát v blogu věnovali (Migrační zvyklosti, Migrace a zimoviště) . I přesto, že se nám vrátilo čejek jen 10, podařilo se nám získat vzácně vyvážený dataset pro obě hlavní oblasti, které české čejky využívají jako zimoviště. Pět z nich totiž zimovalo ve Francii, zatímco zbylých 5 na Pyrenejském poloostrově. Kromě obecného popisu jejich cesty se tak nabízí porovnání těchto dvou skupin(ek). Vzhledem k velikosti datasetu je pochopitelně třeba brát následující čísla stále s notnou dávkou opatrnosti. I přesto se však již nabízí mnohé zajímavé vhledy a povzbuzují nás k úvahám, které se nám snad podaří rozklíčovat v budoucnu, až se velikost datasetu zvýší.
Abychom pohyb všech značených čejek takzvaně „nacpali do tabulek“, vyhodnocovali jsme změnu pozice ptáka v rámci jednotlivých dní, či nocí. A pokud se čejka mezi první a poslední pozicí v daném dni, či noci posunula alespoň o 20 km, započítali jsme to jako migrační přesun. Migraci jsme považovali za ukončenou ve chvíli, kdy se čejka přiblížila alespoň na 20 kilometrů k místu, kde jsme jí vloni odchytili. A spolupracujícím čejkám budiž dík za to, že nám svou nečekanou věrností hnízdišti tuto práci usnadnily – všech 10 se vrátilo na „své“ loňské hnízdiště, nebo do jeho bezprostředního okolí!
Ve dne, či v noci?
Oproti podzimní migraci, široce roztažené od druhé poloviny června až do počátku prosince, byl návrat čejek docela fofr. Jako první se začala hýbat Amálka (14. února) a na hnízdiště doletěla jako poslední Sněhurka, a to 25. března (Obr. 2). V průměru čejky strávily na migraci 20 dní, i když jednotlivé výkony byly pochopitelně značně variabilní. A tak zatímco Lulu zvládla svých 1300 km za pouhý týden, Olivě trvalo jejích 2370 km celý měsíc (31 dní). Pochopitelně jen menší část dní, či nocí v průběhu migrace čejky skutečně využívají k přesunům. Zbytek připadá na migrační přestávky, odpočinek a doplňování sil. Celkem jsme zaznamenali 48 nočních a 39 denních přesunů, což odpovídá přibližně 40% pravděpodobnosti, že se čejka nezdrží na jednom místě více, než 24 hodin.
Zatímco ve dne však (pokud migrovaly) urazily v průměru 75 km (20-173 km), v noci to bylo o poznání více – v průměru 319 km (27-1026 km – Nerein 1300 km dlouhý rekord z loňského 11. listopadu tak zůstal nepokořen). Podobně jako na podzim tak čejky migrovaly převážně v noci. I přesto se zdá, že se časové preference pro denní dobu přesunu mezi podzimem a jarem liší. Denní přelety byly na jaře častější (45% oproti 22% přeletů na podzim), i delší (medián 52 km oproti podzimním 25 km). V důsledku pak v průběhu jarní migrace urazily čejky za denního světla přibližně 16% celkové vzdálenosti, zatímco na podzim se jednalo jen o necelých 5%. Zdá se tedy, že tah za denního světla má na jaře o něco větší význam než na podzim.
Obrázek 2: Časová osa jarní migrace našich čejek.
Pyrenejky vs Francouzky
A nyní se dostáváme ke slíbenému srovnání dvou pětic našich navrácenek, lišících se oblastí finálního zimoviště. Čejky zimující až na Pyrenejském poloostrově mají zpáteční cestu přibližně dvakrát delší (v průměru uletěly 2430 km), než čejky, zimující „jen“ ve Francii (v průměru 1212 km). I přesto bylo průměrné datum zahájení migrace v obou skupinách shodné – 21. února. „Pyrenejkám“ však v průměru migrace trvala o šest dní déle (23 dní vs. 17 dní u „Francouzek“), a významný (dokonce i statisticky) byl i rozdíl v počtu dní, v rámci kterých čejky skutečně letěly – tedy mimo migrační zastávky (10 u Pyrenejek, oproti 6 u Francouzek). Pokud porovnáme celkovou rychlost migrace (vzdálenost mezi zimovištěm a hnízdištěm vydělenou počtem dní na cestě), zjistíme, že se Pyrenejky i tak musely v průměru činit o něco více. Denně v průměru ulétly 106 km, oproti 87 km u Francouzek. Zajímavé je však i srovnání využití denního a nočního tahu v obou skupinách. V průběhu světlé části dne uletěly obě skupiny čejek přibližně stejnou porci kilometrů (299 km „Pyrenejky“, oproti 282 km u „Francouzek“). Celý podstatný rozdíl v délce migrace se tak odbude v průběhu noci. Navíc na denní migraci došlo u všech Pyrenejek až poté, co opustily Pyrenejský poloostrov a ocitly se alespoň ve Francii. Proč tomu tak je? Kdo ví, snad se čejky ze vzdálenějších zimovišť snaží nejprve co nejrychleji dohnat své Francouzské kolegyně a když srovnají ten propastný rozdíl v porci kilometrů, kterou je nutné urazit, už dále nespěchají a letí „na pohodu“ ve smíšených hejnech. Jak je vidět, odhalení jedné odpovědi nutně vyvolává další otázky, čímž problematika čejčí migrace nijak nevybočuje z obvyklých kolejí výzkumníkova života.
Ono ostatně zajímavou otázkou, která nepochybně nejednoho z vás při čtení předchozích odstavců napadla je, proč vlastně některé čejky odlétají dvojnásobnou vzdálenost na Pyrenejský poloostrov, když by jim mohlo být docela dobře i v mnohem bližší Francii? Do hlavy pochopitelně čejkám nevidíme, ale zajímavým vodítkem může být například mortalita našich čejek. Zatímco široké pláně v mnohokrát zmiňovaném regionu Champaign se staly prokazatelně osudné hned čtyřem z našich čejek (dalším dvěma se z neznámých důvodů odmlčela vysílačka), na Pyrenejském poloostrově všechny čejky fungovaly bez problémů a beze ztrát. Jediná Prskavka to opět schytala až v pláních Šampaňských, kde se neprozřetelně zastavila cestou zpět. Zda je tato domněnka oprávněná nám snad potvrdí další sezony a více sledovaných čejek.
Opravdu ptáci neznají hranice?
Závěrem si neodpustíme zamyšlení nad jednou ze záhad, které nám při pozorném sledování celého migračního cyklu našich chocholatých kamarádek chtě nechtě přišly na mysl. Oblíbený bonmot používaný v ornitologickém prostředí praví, že ptáci neznají hranic. Často jej zaslechneme, když někdo komentuje pozorování druhů, které se zatoulají daleko za hranice svého areálu. A sedne i v situacích, kdy se vysílačkou značený pták svobodně a bez hraničních kontrol pohybuje na pomezí dvou států. A ano. Lze se oprávněně domnívat, že živočichové si skutečně z hranic jednotlivých správních celků používaných lidskou společností mnoho nedělají. A přesto!
Možná si vzpomenete na Jezinčin odlet loňského podzimu (viz. Migrační zvyklosti). Jezinka se tehdy před finálním přeletem Německa na Německé území dvakrát vlétla, aby se vždy vrátila do Čech. Něco podobného, byť v opačném gardu předvedla při návratu. Do Čech sice napoprvé spořádaně vlétla, ale pak si to rozmyslela a usadila se na několik dní v Německém příhraničí, než se ke vstupu do Čech odhodlala definitivně. Obdobně dopadl i první pokus Sněhurky o vniknutí na naše území. Přilétala od Drážďan, ale nad Českou Lípou se rozhodně otočila a vrátila se ještě na dva dny do Německa. A aby toho nebylo málo, Nerea předvedla podobný manévr dokonce dvakrát, pro změnu když se chtěla z Francie vydat do Německa.
Jedná se samozřejmě zatím pouze o několik střípků, které však vyloženě vybízejí k úvahám, jak to ti ptáci s těmi hranicemi vlastně mají. Možná jsou citliví na drobné změny ve struktuře krajiny, dané odlišným způsobem hospodaření či jinou vlastnickou strukturou. Ale jak se tyto změny projevují v noci, kdy k většině těchto manévrů došlo? Že by reagovaly na změny v hustotě pouličního osvětlení? Znamenají pro ně tyto změny něco jako „cestu do neznáma“? Ale jak patrné vůbec tyto změny na dotčených hranicích jsou? A nebo je to všechno jinak? Kdo ví. Ale určitě si podobných manévrů na hranici bude dobré do budoucna všímat, bohužel ne jen u táhnoucích čejek. A to je pro dnešek vše, příště se jistě zaměříme na některý z aspektů právě se slibně rozjíždějící hnízdní sezony.
Obrázek 3: Jak se do Česka vracely Jezinka, Sněhurka a Nerea.