Čejky stále setrvávají na zimovištích a sluky bohužel stále setrvávají ve sveřepé mlčenlivosti. Dny se však již trochu prodlužují, a i počasí na zimovištích se zdá oproti prosinci o něco zlepšilo. Na množství zaslaných dat tak již můžeme vidět, že se vysílačky čejkám o něco lépe dobíjejí. V současné chvíli s námi pravidelně komunikuje 11 čejek. Zbylé jsou bohužel buď mrtvé (5), nebo jejich vysílačka přestala správně fungovat, aniž by poslední zaslané údaje indikovaly úmrtí (4). Doufejme, že prodlužující se dny a větší dávky slunečního svitu alespoň některou z nich ještě proberou k aktivitě.
Obrázek 1: Čejky na zimovišti ve Francii.
Jak bylo avizováno v minulém blogu a někteří z Vás pravděpodobně sledovali na sociálních sítích, hlavní lednovou událostí v našich badatelských životech byla velká cesta za našimi čejkami. Přeci jen se nám po našich čejkách již stýskalo, a hlavně jsme se chopili šance proniknout trochu do tajů jejich života na zimovišti. Čejky známe dobře z našich hnízdišť, ale jak se chovají na zimovištích? Zdržují se tam v malých skupinkách, nebo tvoří velká hejna? Sdružují se i s jinými druhy, nebo se všech ostatních straní? Vybírají si podobná stanoviště jako u nás? A vůbec, jak se tam vlastně mají? A proto, jak jsme se trochu oklepali z oslav vánočních svátků a příchodu nového roku, nasedli jsme do auta a vydali se za nimi.
Plán cesty byl poměrně jednoduchý. Projet Francii z východu na západ a zase zpět, a přitom se pokusit pozorovat co nejvíce čejek (včetně těch našich). Specificky jsme se zaměřovali na místa, kde jsme očekávali výskyt čejek s vysílačkami, nebo kde jsme měli větší množství historických údajů z podzimu. Pečlivě jsme však prohlíželi celou trasu a sčítali všechny pozorované čejky. U každého pozorování jsme zaznamenali počet jedinců, typ stanoviště (plodina, hustota a výška porostu) a další zajímavosti. Dnes se proto v o něco delším textu zaměříme na čejčí život a zvyky v místech, kde některé z nich tráví i více času, než na hnízdištích v našich končinách.
Ještě než jsme se propracovali k hledání „našich“ čejek v zimujících hejnech, čekala nás nepříjemná povinnost, pokusit se dohledat na posledních známých pozicích pozůstatky (nebo alespoň vysílačky) Etoši a Růži. Upřímně nám nešlo ani tak o dohledání vysílaček jako takových. Ty by po několika měsících pobytu ve vlhké hlíně s vybitou baterií jen sotva měly potenciál ještě uspokojivě fungovat. Pokud bychom je ale zvládli dohledat, velmi pravděpodobně by bylo možné určit i příčinu smrti. Právě tak jako kriminalisté ve večerním bijáku v podobných případech pasou po otiscích prstů či vzorcích bot, i forenzní telemetrie má své metody. Někdy jsou na vysílačce patrné zuby lišky, či je anténa zohýbaná po opracování dravčím zobákem. Jindy může napovědět pozice kadáveru (například u/na silnici), či specifická zranění způsobená kolizí s dráty.
Bohužel, jak pozorný čtenář dle vyhýbavého slohu předchozího odstavce jistě tuší, naše forenzní pátrání bylo bohužel marné. Na místo, kde našla svého přemožitele Růža jsme velmi pravděpodobně přišli pozdě. Velká část plochy označené posmrtnými lokacemi totiž nesla patrné známky nedávného rozvodnění místního potůčku. A kombinace četných výkalů neznámého dravce, všudypřítomného zápachu lišky a několika ledabyle poházených loveckých patron nám okruh možných pachatelů příliš zúžit nepomohla. U místa Etošina posledního odpočinku jsme se na povodeň vymluvit nemohli, ale na naší kapitulaci po dvou hodinách marného prohledávání hustě zarostlého remízu to bohužel nic nezměnilo. Jistým vodítkem by mohla být při našem příchodu do remízu zabíhající liška, která ostatně v remízu měla i nory. Zajímavé ovšem je, že Etoša dle dat z vysílačky zemřela přibližně hodinu před západem slunce. Francouzským liškám sice lov za bílého dne proti srsti nepochybně není, neboť jsme je v rámci naší francouzské anabáze za bílého dne pozorovali minimálně pětkrát (pro našince věc bezprecedentní). Otázkou ovšem je, jak by se jim v denním světle podařilo ulovit čejku dospělou a vzletnou čejku. A o tom, že byla Etoša plně vzletná svědčí četné přelety i ze dne smrti. Možná svoji roli hrál nějaký rozmar počasí, kdo ví.
Ironií osudu jsme přišli i o možnost nalézt a prozkoumat místo, kde zemřela Drahuš. Ta sice ležela cca 100 metrů od silnice kudy jsme projížděli a kde jsme pečlivě mapovali plodiny, ale její vysílačka v té době zarytě mlčela a o Drahušině skonu (někdy okolo 20. prosince) nám dala vědět až nyní, kdy již z pohodlí domova píši tyto řádky.
Přesuňme se však již k živým čejkám. Těch jsme během cesty napočítali okolo 23 000, tedy o něco více, než kolik jich hnízdí v celé ČR. Těch 23 000 čejek bylo rozděleno do celkem 77 skupin (viz. Obr. 2), čítajících od jedné, do neuvěřitelných 4 000! K tomu je třeba připočítat i nemalé množství kulíků zlatých, kteří bývají do čejčích hejn ve značných počtech vmíšení. Těch 77 pozorování čejek však bylo rozprostřeno podél více než 2000 kilometrů dlouhé trasy. Nebyl tedy problém urazit mnoho desítek kilometrů a nespatřit z čejky ani chocholku. Pokud si velikosti námi pozorovaných hejn zobrazíme do mapy (Obr. 2), neunikne nám, že směrem z východu na západ se hejna zmenšují. Skutečně, největší komunity zimujících čejek jsme nalezli na východě Francie v oblasti Champaign, o které jsme již na těchto stránkách několikrát hovořili jako o oblasti zásadního významu pro českou populaci čejek. Poté, co jsme ze zdejších od obzoru k obzoru se táhnoucích lánů namlsáni pokračovali na východ, tolik čejek jsme již nikdy neviděli.
Obrázek 2: Mapa pozic všech pozorovaných skupin čejek a jejich velikosti
Co se týče prostředí, ve kterém jsme čejky pozorovali, tak se (podobně jako u nás v hnízdní době) jednalo prakticky čistě o zemědělskou krajinu. Více než polovina pozorovaných hejn (53 %) se zdržovala v ozimu, 21 % v oraništích, či podmítkách a 10 % v doposud nezoraných strništích. Ostatní typy ploch (řepka, pastvina, či jeteliště) byly zastoupeny jednotlivě. Poměrně často jsme čejky pozorovali na plochách, které byly do nějaké míry zaplaveny. A zaplavených ploch bylo po cestě vidět poměrně hodně, zjevně jsme přijížděli po větších deštích.
No a jaká byla setkání s „našimi“ čejkami? Především je třeba říct, že nám naše snahy o dohledávání našich vysílačkovaných kamarádek činily o dost větší bolehlav, než by se dalo očekávat. I přes nesmírnou technickou vyspělost používaných vysílaček, které sbírají desítky i stovky pozic denně a několikrát denně nám je zasílají, bylo totiž prakticky nemožné značenou čejku najít, pokud se nám nepodařilo být na lokalitě bezprostředně poté, co dorazila čerstvá dávka dat. I když se nám při sledování čejek na mapě může zdát, že se za poslední měsíce prakticky nepohnuly, není to tak docela pravda. Některá hejna se každý den pohybují na ploše mnoha desítek čtverečních kilometrů a některé čejky také denně desítky kilometrů nalétají (viz. Obr. 4). Jednotlivá hejna se navíc nejeví příliš soudržná a fungují spíše jako jakési velké komunity, ze kterých se vyčleňují (a zase se k nim připojují) různě velké skupiny, které se pak po širší oblasti mohou pohybovat značně samostatně. A upřímně, četné rozepře, které jsme v některých hejnech pozorovali vzbuzují zdání, že to u čejek funguje podobně, jako by to za této situace fungovalo u lidí. Že si zkrátka ne všichni se všemi sednou, a někteří jedinci si od sebe občas potřebují odpočinout.
Zejména ve východní polovině Francie, kde v důsledku zamračeného počasí a krátkých dní fungovaly vysílačky v době naší návštěvy poměrně nespolehlivě, nebylo proto dohledávání jednotlivých čejek vůbec jednoduché. Tak například jsme několik hodin stativovými dalekohledy propátrávali téměř třítisícihlavé hejno čejek popásajících se na poslední známé Fifinčině pozici, abychom později zjistili, že se Fifinka schovávala v jiné skupině, kterou jsme o 15 kilometrů dříve jen zběžně prolétli a sečetli. Podobně jsme celé dopoledne marně prohlíželi široké okolí lokality, kde se posledních několik dnů zdržovala Gracie a snažili se přiblížit na dohled ke každé malé skupince čejek, abychom večer vzdáleni o stovky kilometrů dále zjistili, že se milá Gracie posunula o 20 kilometrů jinam, do oblasti, ve které setrvává doposud. Mimochodem je to škoda, protože podle mapy to vypadá, že se nyní pohybuje v malebné krajině plné rybníků, jejíž návštěva by byla bývala příjemným zpestřením našeho pobytu uprostřed širých francouzských lánů.
Obrázek 3: a) V hejnech čejek bývají přimíseni kulíci zlatí, b) Belinda na zimovišti, c) typická scenérie francouzského venkova, d) nejtypičtějším prostředím čejek na zimovišti je ozim, e) lov žížal, f) nebe plné čejek.
Větší štěstí jsme měli s Jezinkou, jejíž pozorování je pro nás jedním z nejzvláštnějších vůbec, a proto jej stojí za to popsat podrobněji. U Jezinky jsme měli to štěstí, že se nám ohlásila ve chvíli, kdy jsme byli jen pár kilometrů od ní, kde jsme mapovali plodiny na plochách, které navštěvovala v předcházejících dnech. Bez váhání a přehnaných ohledů na dopravní předpisy jsme se proto vydali zaslanou pozici, ale marně. Malé oraniště mezi silnicí a lesem se v přicházejícím soumraku zdálo zcela čejkuprázdné. Jaké proto bylo naše překvapení, když Jezinka poslala v nočních hodinách další data. A podle nich stále setrvávala na stejném poli, navíc jen několik metrů od silnice. Naštěstí jsme spali jen o pár vesnic dále, a tak jsme již za rozbřesku stáli u předmětného pole znovu a tentokrát jej propátrávali skutečně pečlivě. A právě ve chvíli, kdy jsme si říkali, jestli se Jezince něco nestalo a neleží někde mezi hroudami zraněná, vylétla z oraniště jedna jediná čejka – Jezinka. Vylétla, několikrát zavolala a zakroužila nad polem a v tu se k ní z okolních polí začaly po jedné či dvou přidávat další čejky. Celkem se jich k ní nakonec přidalo šest, a společně nám zmizely za obzorem proti vycházejícímu slunci. Jaký to kontrast oproti hustým shlukům tisícihlavých hejn, které jsme měli možnost pozorovat při přípravách na přenocování o několik dní dříve. Toto pozorování je překvapivé zejména proto, že shlukování do hejn bývá obvykle považováno za efektivní antipredační ochranu. Pokud vás bude spát v hustém hejnu tisíc, můžete si být prakticky jisti tím, že přicházející lišku některá z vás spatří a ostatní varuje. Těžko se však bude držet hlídka samojediné čejce. Jak je všeobecné známo, i na Smolíčka šly Jezinky v hejnu.
Zlatým hřebem našich pokusů o dohledávání značených čejek se stala Belinda, i když ani její dohledání nebylo zadarmo. A vlastně jsme měli štěstí na slunečné počasí, které dobilo Belindinu vysílačku tak, že jí to umožnilo posílat data co půl hodiny. Protože i když jsme přijeli na lokalitu, odkud se nám nahlásila před pár minutami, a na lokalitě skutečně byla nevelká skupina čejek, ještě nebylo vyhráno. Belinda mezi nimi totiž nebyla. Naštěstí nám další várka dat odhalila Belindin přesun o několik kilometrů dále. A tam už na nás naštěstí Belinda počkala. Ve skupině asi 200 čejek se živila na opuštěné pastvině a po chvilce hledání se dala i uspokojivě vyfotit (viz Obr. 3b).
Posledním želízkem v ohni našich snah byla Lulu. A ta nás obrazně řečeno vyškolila i přesto, že měla vysílačku plně dobitou a data nám pravidelně posílala. S ohledem na svůj nabitý denní program si nás ale povodila nás ale přes půl okresu (Obr. 4). Na třetí zastávce jsme sice hejno s Lulu dohnali, avšak ostré protisvětlo, spolu s velkou vzdáleností nám bohužel vzdor usilovné snaze a kvalitě použité techniky, odhalit drobnou vysílačku neumožnilo.
Obrázek 4: Lulin nabitý denní program z 15. ledna a očíslovaná místa, která jsme při náháňce na ní navštívili.
Poté se již náš krátký čas na Francouzských zimovištích naplnil a čekala nás již jen otravná cesta domů, „zpestřená“ snad jen ohavnou dopravní zácpou všude okolo Paříže. I přes řadu v odstavcích výše popsaných nezdarů jsme si však z Francie odvezli nejeden zajímavý zážitek a zejména z knih nevyčtitelnou představu o tom, jak naše čejky fungují, když jsou na zimovištích. A protože podobnou zkušenost s modelovým druhem považujeme pro výzkumníka za zásadní, příští rok nás (doufejme) čeká inspekce do zimovišť na Pyrenejském poloostrově.