V uplynulém měsíci již čejky až na výjimky setrvávaly na místě a dokonce se (bohužel jen jednou) ozval z francouzského zimoviště první slučák (Turbo). Bohužel nás ale poslední dobou trochu trápí krátké dny a zimní počasí. Ty z čejek, které zimují ve východní polovině Francie se totiž dobíjí jen velmi špatně a vysílají více než nespolehlivě. Doufejme, že se to již v brzké době spolu s prodlužujícími se dny zlepší!
V současné době se zdá, že jsou čejky skutečně již definitivně rozsazené po zimovištích, i když pochopitelně ani v současné době nelze vyloučit, že se některá z nich neutrhne a nezmění „zimoviště“ (viz. Amálčin přesun do Španělska 12. 12.). A koneckonců lze již brzy očekávat, že se první z čejek začnou sunout zpět k domovu (do ČR v posledních letech přilétají první čejky již na přelomu ledna a února!). Ony koneckonců přesuny mezi více zimovišti nejsou v ptačí říši nic neobvyklého. Krásný příklad můžeme vidět například u nizozemské populace barevně značených břehoušů (Hooijmeijer et al., 2024). Detailní vhled do jejich migračních zvyklostí ukazuje, že například v září si na Pyrenejském poloostrově podávají běháky opozdilci, kteří se zde zastavili na cestě do Afrických zimovišť s prvními navrátilci, kteří se z Afriky přes Pyrenejský poloostrov vrací zpět. A ti všichni se zde pochopitelně mísí s břehouši, kteří berou Pyrenejský poloostrov jako své konečné a plně postačující zimoviště. Termíny jako migrační zastávka a zimoviště tak získávají velmi mlhavé kontury.
Nicméně obecně se jistě nalézáme ve chvíli, kdy čejky svou podzimní migraci zakončily a je tedy správný čas si shrnout, co jsme se v průběhu prvního podzimu sledování našich chocholatých děvčat dozvěděli. Zde je třeba jasně říct, že zkoumaný vzorek by měl celou (minimálně východo)českou populaci do značné míry reprezentovat, ale vzhledem k jeho velikosti je třeba veškeré číselné odhady s velkou rezervou. Ta totiž může být potřeba na pokrytí náhodné chyby, která vzniká při jakémkoliv výzkumu a která zde s ohledem na velikost vzorku může být poměrně velká.
Migrace zjevně probíhá ve dvou, velmi jasně časově oddělitelných vlnách (Obr. 1). V rámci první vlny na přelomu června a července opustila naši republiku přibližně třetina (značených) čejek. Tato vlna se pravděpodobně časově překrývá s dobou, kdy je v české krajině největší nouze o dobře přehledná a nezarostlá stanoviště, která čejky ke svému životu potřebují. Když jsme v této době za čejkami vyjeli, nalézali jsme je buď na ojedinělých „pleších“ nevzrostlé plodiny, nebo na pro českou krajinu současnosti spíše obskurních stanovištích, jako je pastvina s koňmi, pískovna, či pole s rašící cibulí. Poté ale, zřejmě jak se s pokračující sklizní tvořily nové odkryté a pro čejky vhodné plochy, migrace ustala a čejky se spokojeně krmily ve stále větších hejnech na nově vzniklých oraništích. K odletu je tak pravděpodobně namotivoval až zkracující se den spolu s nástupem podzimního počasí. První se vydala na cestu Prskavka 6. října a odlet vrcholil mezi 22. a 25. 10, kdy odlétlo celkem pět čejek (tedy čtvrtina všech značených!). Poslední, kdo dělal s odletem drahoty až do 26. 11. byla Drahuš. Ta u nás dokonce v hejnu asi 30 souputnic přečkala i první sníh.
Spolu s tím, jak se do Francie nasouvaly další čejky (bylo by troufalé tvrdit, že to přímo souvisí, ale ta časová shoda je pozoruhodná – viz. obr. 1, některé z čejek první vlny se (po více, než čtvrt roce pobytu ve Francii) rozhodly posunout na Pyrenejský poloostrov. K dnešnímu dni se pro tento přesun rozhodlo minimálně 6 čejek. Pokud se podíváme jak druhá vlna migrace probíhala (viz. detailní popis první vlny v zářiovém blogu), opět platilo, že čejky letěly převážně v noci. Druhá vlna však byla o něco rychlejší a rekord v délce nepřerušeného přeletu v rámci jedné noci byl opakovaně překonáván, aby nakonec zůstal Neree, která mezi desátým a jedenáctým listopadem během 18 hodin dlouhého nepřetržitého letu uletěla 1 292 km.
Nyní se tedy zamysleme nad tím, zda zjištěné patrnosti zapadají do předpokladů a představ, které jsme doposud o migraci a zimovištích našich čejek mohli mít. Vhled, který jsme doposud o migraci a zimovištích našich čejek měli, byl založen zejména na analýze datasetu přibližně 600 zpětných hlášení kroužkovaných čejek, získaných v průběhu více než 70 let. Jejich analýza byla provedena pro Atlas Migrace ptáků (Adamík P. in Cepák, J., et al. 2008). Na jejím základě jsme očekávali, že zimoviště našich čejek budou široce rozprostřená od zemí Beneluxu, přes jižní Anglii, Francii, Pyrenejský poloostrov, a severní Afriku až po Itálii.
Nic takového se však zatím neděje a naše čejky se alespoň prozatím chovají mnohem ukázněněji! Nejen, že je prozatím výběr zemí, které si čejky zvolily za své zimoviště poměrně skromný. I v rámci Francie, či Španělska lze zatím oblasti výskytu a migrační trasy našich čejek vymezit poměrně úzce. Od nás se čejky vydávají obvykle v poměrně úzkém koridoru, přibližně protínajícím Lucembursko. Asi největším překvapením je význam, jaký hraje pro naši populaci čejek východní Francie, zejména oblast přibližně vymezená historickým regionem Champaign. Pokud by někoho (podobně jako pisatele těchto řádek) překvapilo, co pohledávají čejky v kraji vyhlášených vinic, tak vinic je v oblasti relativně málo. Název oblasti (a vlastně i toho místního šumáku) je ale zato odvozen od slova „champ“, což je francouzsky pole. Pro nás je však zásadní, že zatímco v mapách vytvořených na základě zpětných hlášení kroužkovaných čejek zeje tato oblast prázdnotou, téměř všechny naše čejky se v tomto regionu alespoň krátce zastavily, často se zde však na několik měsíců zdržely, a několik jich v tomto regionu (případně o něco západněji položené oblasti jižně od Paříže) zjevně hodlá přezimovat zcela. Je tak celkem zjevné, že se jedná o oblast, která je pro naši populaci (i její ochranu) zcela zásadní.
Ty z čejek, které se rozhodly střední Francii přeci jen opustit, se vydaly opět poměrně úzkým koridorem na jihozápad k pobřeží Biskajského zálivu. V tomto případě je to naopak oblast, kterou bychom na základě migračního atlasu mohli považovat za nejzásadnější zimoviště čejek ve Francii. Z našich holek zde však nakonec zimuje pouze Belinda (a trochu bokem Lulu). Většina z těch, které se odvážily až sem se utrhly zcela a zimují na Pyrenejském poloostrově. A nutno říct, že poloha zimovišť našich čejek na Pyrenejském poloostrově víceméně sedí s nálezy našich kroužkovanců, prezentovanými v atlasu migrace. Tedy nejvyšší hustota je na pomezí Španělska a Portugalska v jižní polovině poloostrova.
Jak si však vysvětlit podstatné rozdíly mezi vhledem, který nám poskytly naše telemetricky sledované čejky a tím, který poskytuje atlas založený na desetiletí kroužkovacího úsilí? Vysvětlení může být několik. Jedním z nich je možnost, že náš vzorek (zahrnující pouze dospělé samice z východních Čech) je oproti zbytku české populace vychýlený. Například dle atlasu v Itálii zimují s větší pravděpodobností ptáci v prvním roce života, a ptáci z jižní poloviny naší republiky. Takřka úplnou absenci nálezů kroužkovaných ptáků z oblasti Champaign (kde by dle našich dat měla být koncentrace českých čejek ohromující) ale touto úvahou neodbydeme.
I proto, abychom výskyt našich čejek v této oblasti trochu více zmapovali, chystáme se naše čejky zimující ve Francii v průběhu ledna navštívit. Report z plánované (přibližně týdenní) akce s Vámi pochopitelně budeme prostřednictvím tohoto blogu i sociálních sítí sdílet. Můžete se tedy společně s námi těšit na novinky přímo ze zimovišť! A to je pro dnešek vše, přejme si (i našim chocholatým kamarádkám) vše nejlepší do Nového roku!
Obrázek 1: Načasování významných přesunů v rámci podzimní migrace.
Obrázek 2: Trasa rekordního nonstop přeletu, v rámci kterého Nerea urazila za 18 hodin téměř 1300 km.
Použitá literatura:
Adamík P. in Cepák, J., et al. 2008 Atlas migrace ptáků ČR a SR. Aventinum, Prague.