Úderem poloviny února se do čejek na zimovištích počal viditelně vkrádat neklid a čejky se pomalu dávají do pohybu. Nejprve se Amálka a Oliva přesunuly v rámci Pyrenejského poloostrova o něco severněji, poté Belinda přelétla celou Francii až na hranice Německa, a nyní se již Kikina s Olivou přesunuly ze Španělska do Francie a přesun východním směrem již zahájila i Jezinka. Začíná tedy napínavé období návratu. Co myslíte? Která čejka se vrátí „domů“ nejdříve? Update: V době mezi dopsáním a zveřejněním tohoto blogu (cca 45 minut) přišly nové GPS pozice, a ukázalo se, že se již první z čejek (Belinda) do Čech vrátila!
A zatímco se čejky v západní Evropě připravují k návratu na hnízdiště, ani my jsme v přípravách na jejich návrat nelenili. Jak? Minulý pátek jsme spolu s kolegy z jižních Čech vyrazili do Českobudějovické pánve, abychom tam za hlasitého hučení křovinořezů a v hustém dýmu z pálené loňské vegetace provedli tradiční údržbu jednoho unikátního (nejen) čejčího hnízdiště (Obr. 1). Možná si říkáte, proč podobný humbuk nutný pro ochranu druhu typického pro zemědělskou krajinu, kde podobnou údržbu provádí (mnohem efektivněji) traktory, či alespoň čelisti pastevně chovaných masných přežvýkavců? Dnes si však budeme vyprávět příběh jednoho neobyčejného ostrova, který by se nám možná mohl při ochraně našich bahňáčích přátel stát v lecčems užitečnou inspirací.
Obrázek 1: a) Detailní pohled na zarostlý ostrov před managementem, b) pohled na lokalitu před managementem, c) posekaný ostrov připravený nejen pro čejčí hnízdění d) pohled na lokalitu po managementu, e) dostat se na ostrov letos nebylo snadné, f) managementové práce.
Možná překvapivý počátek celého roztomilými čejčími kuřaty zaplaveného příběhu začíná v šedesátých letech minulého století, a to vznikem chemické úpravny uranové rudy MAPE Mydlovary, jejíž součástí byl i 286 hektarů rozlehlý komplexu uranových odkališť. Samotný provoz úpravny byl ukončen brzy po revoluci, a jediné co po celém provozu přežilo do dalších desetiletí byla právě odkaliště, plná radioaktivitou a těžkými kovy oplývajících kalů. Tedy nic, co by šlo pro okolní krajinu považovat zrovna za výhru. Jak pohotově připomíná wikipedie, v anketě MF DNES v roce 2007 hledající „největší hrůzu Jihočeského kraje“ obsadil tento areál úctyhodné druhé místo. Nicméně jak to tak už bývá, vše zlé je k něčemu dobré. A tak tato druhá největší hrůza Jihočeského kraje bývala svého času rovněž jedním z prvních českých hnízdišť pisil, tenkozobců, či husic liščích. Proto, když se odkaliště začala sanovat a zavážet, ornitologové zrovna nejásali. Abychom se však dostali k jádru pudla, k areálu odkališť patřilo i několik menších, uranem nezamořených vodních ploch. A na jedné z nich vznikl v roce 2011 z popudu orgánů ochrany přírody nevelký ostrůvek, který měl být alespoň jakous takous kompenzací vzácným opeřencům za rozsáhlé plochy zavezených odkališť.
My jsme se k nově vytvořenému (a v té době jen spoře porostlému) ostrůvku dostali víceméně šťastnou náhodou v roce 2014, kdy na něm kolegové objevili hnízdo kulíka říčního, s jejichž systematickým výzkumem jsme tehdy začínali. Již v tom roce se na ostrůvku vyskytovala (a snad zde i zahnízdila) čejka. Pozornost jsme jí ale příliš nevěnovali, neboť čejčích hnízdišť jsme v té době měli dostatek jinde a větších. Když jsme však na ostrůvek přišli o rok později, čejčích hnízd jsme zde našli již sedm a k tomu hnízdo vodouše rudonohého! A ještě o rok později se ostrůvek překonal. V rekordním roce 2016 jsme na přibližně 4000 m2 ostrovní plochy napočítali neuvěřitelných 16 hnízd čejek, dvě hnízda vodoušů a dvě kulíků. O konipasu bílém (hnízdícím netypicky v zemní noře) a několika druzích vrubozobých ani nemluvě. I když tyto počty od té doby zůstaly nepřekonány, početné osazenstvo bahňáků na ostrůvku hnízdí dodnes (Obr. 2).
Obrázek 2: a) Kuře vodouše rudonohého, b) kuře čejky chocholaté, c) kuře kulíka říčního, d) hnízdo kulíka říčního, e) hnízdo čejky chocholaté.
Již v roce 2016 však začalo být nabíledni, že ostrov zarůstá a snad již v dalším roce by pro bahňáky přestal být vhodný. Vzhledem k významu, který pro bahňáky ostrůvek měl jsme to však nechtěli připustit, a tak jsme vstoupili do jednání se správcem areálu (společností DIAMO) a s jejich požehnáním jsme započali s každoroční údržbou ostrova, v níž pokračujeme dodnes. Každým rokem se tak v předjaří přeplavíme (či prolámeme ledovou krustou) k ostrovu, abychom zde pečlivě vysekali vše, co zde za uplynulý rok narostlo, naskládali to na velké hromady, a při jejich likvidaci zahájili sezonu opékání špekáčků. A bahňákům naše činnost vyloženě prospívá. Ostrov již sice jako hnízdiště opustili kulíci (kamenitou pláž se nám bohužel udržet nepodařilo), čejky a vodouši zde však stále v hojném počtu hnízdí. Kromě toho přibyl v průběhu doby díky ochotě společnosti DIAMO na lokalitě druhý ostrůvek a kdo ví, třeba se v budoucnu potenciál místního bahňáčího sídliště podaří ještě zvýšit.
Pojďme se však u ostrovního útočiště bahňáků ještě chvíli zdržet a rozebrat si dopodrobna potenciál, který může tato, ale i jiné podobné lokality pro naše bahňáky mít. Od počátku to nebyl zdaleka jen počet (či spíše hustota) hnízd, co nás na ostrovním hnízdišti fascinovalo. Tím zásadním rozdílem, který jsme oproti ostatním sledovaným hnízdištím pozorovali, byla především vysoká hnízdní úspěšnost. Pro představu, v populaci, s níž jsme pracovali v zemědělské krajině, byla průměrná hnízdní úspěšnost okolo 40 %, přičemž neúspěšná hnízda končila ze 74 % v čelistech predátorů. Oproti tomu na ostrůvku na MAPE nemáme za celou dobu predované hnízdo čejky ani jedno (byť několikrát byl bohužel predován vodouš). Jistě, ne všechna hnízda zde skončila úspěchem! Pokud nastanou v hnízdní době velké deště, koruna ostrova se z velké části zaleje vodou a několik hnízd jsme tak již našli vyplavených. Ale v porovnání s riziky, která podstupují čejky hnízdící na okolních polích, je ostrov skutečně velmi bezpečným útočištěm.
Důvody, proč právě ostrovní lokalita je tím bezpečným útočištěm, mohou být v zásadě dva. Prvním je, že česká populace čejek je predována v drtivé většině případů savčími predátory, mezi kterými převažují lišky a kuny (Brynychová et al., 2020). A ty naštěstí poměrně nerady plavou. Tím druhým důvodem může být právě bezprecedentní hustota hnízdících bahňáků, která poskytuje rodičům spojit úsilí při obraně hnízdiště před predátory ptačími. A lze si dobře představit, že proniknout protivzdušnou obranou tvořenou nějakými dvaceti rodiči hájícími ostrůvek o rozloze méně než půl hektaru bude i pro otrlé nájezdníky velké sousto. Tento aspekt navíc pravděpodobně nabývá na důležitosti v době mláďat, neboť jak některé publikované studie (Teunissen et al., 2008) a koneckonců i některá naše pozorování ukazují, že se na predaci kuřat ptačí predátoři podílejí mnohem podstatněji než na predaci hnízd.
O tom, že sdílení obrany proti vzdušným predátorům může být základním pilířem úspěšného přežívání potomstva svědčí (krom mnohých zkušeností geopolitických) i jistá reminiscence z expedice, kterou jsme podnikli v roce 2014 do mokřadů poblíž jezera Bajkal. V tamějších nedozírných mokřadech (Obr. 3) bylo shlukování bahňáčích rodin s kuřaty do určitých volných asociací se společnou obranou krásně patrné. Po kilometrech mokřadů bez jediného varujícího bahňáka jste (aniž by byla patrná jakákoliv změna prostředí) mohli vejít do oblasti, kde na relativně malé ploše na každou prolétající vránu či racka útočilo několik desítek bahňáků, mezi nimiž se kromě čejek vyjímaly i kolihy velké, či několik druhů vodoušů. Lze se proto domnívat, že v místech s vysokými populačními hustotami bahňáků je právě toto shlukování základem úspěšné reprodukce. V dnešní krajině je však v důsledku vysoké predace a nízké hustoty hnízdících bahňáků takových míst, kde by se setkalo na malé ploše více úspěšných rodin s kuřaty méně než pověstného šafránu v kořenkách našich babiček.
Obrázek 3: Mokřady poblíž jezera Bajkal.
O to vzácnější onen ostrůvek na MAPE je. Bohužel právě v období kuřat začíná ostrůvek vykazovat z čejčího pohledu i jisté nedostatky. Zejména v prvních letech, kdy jsme se biologii bahňáků na MAPE věnovali opravdu pečlivě, si nešlo nevšimnout, že kuřátka na ostrově rostla o mnoho pomaleji než kuřátka pozorovaná v okolní zemědělské krajině. Těžko říci, zda je to způsobeno nižší potravní nabídkou jinak krásně vypadajícího a mělkou vodou obklopeného ostrůvku, či zda je na vině stres a spory vznikající v takto extrémně husté populaci. Jisté však je, že se často stává, že rodiče kuřátka odvedou z ostrova pryč. A protože plochy v bezprostředním okolí nejsou pro pobyt čejčích kuřat vhodné, zpravidla je musí odvést poměrně daleko do okolních polí. Tím pochopitelně koncentrace rodičovských obránců (a v důsledku toho i efektivita jejich obrany) klesá. I přes to je MAPE snad jedinou lokalitou v širokém dalekém okolí, u níž jsem si jist, že prakticky každoročně vyprodukuje alespoň několik vzletných čejčích mláďat. A pokud by se v budoucnu podařilo vhodným managementem rozsah ploch uzpůsobených pro bahňáky rozšířit, mohlo by být ještě o poznání lépe.
Na konec tohoto textu si neodpustím jisté zobecnění. Zkušenosti získané na MAPE mohou naznačit, jak nejefektivněji postupovat tam, kde vytváříme mokřadní prostředí pro ptáky uměle. Jsem například přesvědčen, že vytvoření vodní plochy ve tvaru prstence obklopujícího ostrov je pro ptáky větší výhrou, než tvorba několika kruhových tůní. Zároveň určitě existuje řada míst, kde by stačilo odstranit vegetaci a další čejčí ostrov by byl na světě. Pokud byste věděli o nějaké lokalitě, která by se dala podobným způsobem upravit, určitě by to stálo za zvážení!
Použitá literatura: