Čejčí sezóna se vyvíjí víceméně očekávaným směrem. Poté, co 11 čejek odlétlo do Francie (stejně jako vloni se jedná přibližně o třetinu sledovaných jedinců), migrační aktivita ustala. Nyní tak lze po vzoru loňského roku očekávat, že až do podzimu budou mít široká čejčí křídla víceméně klid. Šmoulinka, jejíž vysílačka se již před delší dobou odmlčela, se po více než měsíci opět ozvala. A to přibližně ze stejné lokace na Třeboňsku, kde byla aktivní naposledy. Bohužel se ukázalo, že je již delší dobu mrtvá a při inspekci lokality se podařilo dohledat jen vysílačku – pod hnízdem čerstvě vyvedených luňáků hnědých! Vysílačka, a zejména antény nesou jasné známky práce ostrých zobáků. Zda jí však luňáci, disponující upřímně řečeno spíše pověstí skládkových bufeťáků než drsných lovců, ulovili nebo se jen zmocnili jejího kadáveru se bohužel již nedozvíme. Co je však pro nás na sklonku hnízdní sezony nejpodstatnější zprávou, čejky na poslední chvíli zabraly a podobně jako v loňském roce se přeci jen povedlo alespoň některým odchovat mláďata do vzletnosti. Celkových devět rodinek, ve kterých se alespoň některé mládě podařilo vychovat až do vzletnosti, není vzhledem k počtu sledovaných dospělců a hnízdních pokusů moc. Spíše je to číslo varovné! Na druhou stranu nám asi nezbývá než uznat, že je to pořád lepší, než nic.
Obrázek 1: Skoro vzletné kuře potulující se na poli.
V rámci blogu dnes s kuřátky ještě zůstaneme a podíváme se blíže na jeden z aspektů, který jejich životní pouť cestou k vzletnosti provází. A tou poutí nyní myslíme pouť doslovně, neboť ne všechna kuřátka mají to štěstí, že mohou celé dětství nerušeně vyrůstat na rodném poli. Někteří rodiče se s kuřaty odhodlávají k přesunům i do několik kilometrů vzdálených míst, a to i přesto, že podobné přesuny mohou nezřídka končit tragicky. Je otázkou, zda si riskantnost přesunu uvědomují i čejky samy, ale v některých případech si zjevně prostě nemohou pomoci. Z 25 rodinek vylíhlých v letošním roce se jednorázově alespoň o půl kilometru přesunulo 10 (40 %), přičemž nejdelší přesuny byly dlouhé přes 2 kilometry. Řada z nich pak absolvovala podobných přesunů více. Důležité je, že prakticky všechny tyto přesuny znamenaly překonání alespoň jedné silnice, vodního toku, nebo jiné překážky.
Co k přesunům čejky vede? Velmi pravděpodobně za nimi nejčastěji bude touha dostat se do prostředí, které bude lépe odpovídat jejich potřebám. Ono není divu, že čejka při zakládání hnízda ne vždy odhadne, zda je vybrané místo k úspěšnému vyvedení mláďat vhodné, či nikoliv. Musíme si uvědomit, že od snesení vajec po vzlétnutí kuřat uplynou téměř dva měsíce. To v případě některých polních kultur znamená, že se z holé a dobře přehledné plochy stane neprostupná džungle vysoké plodiny. V některých případech tak pravděpodobně k přesunům čejčí rodiče donutí houstnoucí porost a s ním spojená nemožnost udržet si přehled o situaci v okolí. V jiných může přehlednost zůstat dobrá až příliš a čejkám začne být při obraně mláďat před neustálými nálety motáků a dalších predátorů příliš horko. Otázkou je rovněž to, jak se v posledních suchých letech vyvíjí potravní úživnost některých lokalit. A když jsme zmínili ochranu před predací, motivací k přesunům může být některým čejkám i snaha nebýt na ochranu mláďat před dotírajícími predátory osamoceny. Přesuny mohou pomoci čejkám shluknout se do skupiny a vytvořit nad mláďaty onen deštník protivzdušné obrany, o němž jsme hovořili v několika minulých textech. Ať tak, či onak, přesuny čejky využívají pravidelně, a v některých případech úspěšným přechodem možná opravdu napomohly k přežití potomstva.
Pokud se tedy čejka rozhodne, že s rodinkou přepochoduje, důležitou otázkou je kam. Jak se matka (či otec) malých kuřátek dozví, že o dva kilometry dál (támhle za tou vesnicí) je pole snů, kde by se jim všem žilo lépe a radostněji? Odpověď je jednoduchá, a daly nám ji právě přesné a mnoho lokací poskytující vysílačky, jimiž jsme naše čejky vybavili. Velká část čejek se totiž, jak v průběhu inkubačních přestávek, tak i v průběhu péče o nevzletná mláďata, od rodiny pravidelně vzdaluje, a to v některých případech i na poměrně dlouhou dobu a vzdálenost. Není tak výjimkou, že se šťastná (avšak drtivým podílem na inkubačních povinnostech zhuntovaná) matka novopečených kuřátek vydá na několikahodinový výlet po okolí. V rámci něho si nejen odpočine od uřvaných dětí, ale může i v klidu srovnávat, zda by jí i s rodinou nebylo jinde lépe. A takto získané znalosti lze následně zúročit, pokud se rozhodne, že je třeba se vydat jinam. Vzhledem k poměrně značné potřebě kuřat při hlídání i zahřívání (viz. Nelehký život ochmýřených kuliček) je zjevné, že v průběhu těchto rajzů se musí o kuřata postarat samec. A je tak pravděpodobné, že ochota samce podílet se na rodičovské péči (diskutovaná podrobně v blogu Jarní ohlédnutí) může být zásadní i při vodění kuřat – mimo jiné může přispět k včasnému naplánování přesunu na lepší lokalitu.
Pokud se již čejky k přesunu rozhodnou, nezbývá jen vymyslet kam, ještě důležitější je nepochybně vymyslet kudy přesně se čejčata přesunou! Při tomto je důležité zejména vyhnout se všem místům s příliš hustou vegetací, či škarpám s příliš strmými stěnami. O případu ve škarpě uvízlých kuřat jsme informovali na sociálních sítích (Facebook), s podobnými případy jsme se však během své praxe setkali opakovaně a patřily mezi ně bohužel i případy mrtvých kuřátek uvízlých v trsu husté vegetace. Převod ochmýřeného ansámblu z místa A do místa B tak vyžaduje od rodičů především zkušenost. Abychom si problematiku ukázali názorněji, popíšeme si detailně (takřka pohádkovou formou) přesuny dvou z našich čejčích rodinek, které se nám podařilo zmapovat podrobně, včetně fotografické dokumentace. A zde je na místě opět ocenit kvalitu moderních telemetrických přístrojů, s pomocí kterých si lze čejku pochodující krajinou při inspekci takového místa představit prakticky na metr. Lze se tak dovtípit zda čejky šly uprostřed porostu, či v koleji po traktoru, i kudy přešly silnici, či strouhu. Posuďte sami!
Trinitino prozření aneb všude dobře, doma nejlíp!
Trinity vyhnízdila na holém poli na okraji z počátku relativně rozsáhlé mokřiny nedaleko drobné osady Jehlice. Již 25.4. se tak na okraji postupně vysychající mokřinky vylíhla kuřátka, která se v prvních dnech pohybovala do 50 až 100 metrů od rodného hnízda. Maminka Trinity se ovšem v následujících dnech postupně začala občas vydávat na krátké výlety do vzdálenějšího okolí. Při jednom takovém výletu 3.5. zavítala na maličkou mokřinku, ležící vzdušnou čarou nějakých 1300 metrů od místa, kde v tu chvíli měla kuřátka. Zjevně se jí tam zalíbilo, protože na ní (na rozdíl od jiných míst, která v těch dnech navštěvovala) i na chvíli přistála. A i když v následujících dnech opouštěla na podobné zálety rodinu stále častěji, ona malá mokřinka byla jediné místo, kam se vracela denně a kde se vždy alespoň na chvilku zastavila. Situace vygradovala 8.5., v průběhu kterého se na vzdálenou mokřinku vypravila sedmkrát. Den na to se odhodlala definitivně a v ranních hodinách na svojí oblíbenou louži přešla s celou rodinkou (Obr. 2).
V rámci tohoto výletu musela přibližně dva týdny stará kuřátka našlapat minimálně 1750 metrů, což jim zabralo více než 3 hodiny. Většinu cesty tvořily dvě velká pole s ozimou pšenicí, což je plodina pro čejky prakticky neprůchodná. Tento problém Trinity vyřešila tak, že vedla kuřata uličkami po průjezdu traktoru (Obr. 2B). Druhou překážkou při cestě byla potřeba přejít přes silnici. Trinity zkušeně provedla kuřata v místě křížení polních cest a malého „odpočívadla“, tedy v místě, kde silnice nebyla lemována příkopy ani hradbou hustého porostu (Obr. 2D). Na té mokřině, velikosti sotva 10 x 15 metrů, pobyla Trinity s kuřaty 8 dní, až do 16.5. V průběhu se opět počala vydávat na občasné zálety do okolí, a při nich si vytipovala pole o dalších 600 metrů dále, které jí pravděpodobně přišlo slibné. A proto se po osmi dnech, v nočních hodinách nad ránem 17.5. vydává Trinity s kuřaty na další cestu. Ze stísněné mokřinky obklopené stále vyšší hradbou neprostupného ozimu se všichni přesouvají dále, při čemž našlapou dalších takřka třičtvrtě kilometru.
Cesta začíná opět přechodem silnice, ke kterému opět volí místo křížení s polní cestou a vjezdem do pole. Následně má volbu putovat buď vzcházejícící kukuřicí (tedy prakticky holým polem), nebo loukou, po které vede cesta. Volí kukuřici, ovšem jen do té doby, než se jim do cesty připlete další pole s ozimem. V tu chvíli je coby menší zlo přeci jen vyhodnocena louka a ozimé pole je obejito loukou (Obr. 2E). Co však čert ani Trinity nechtěli, po rozednění se ve finální destinaci čejkám příliš nelíbí. A proto se hned v dopoledních hodinách vydávají stejnou cestou zpět, na maličkou mokřinku uprostřed ozimu, kde jim již bylo tak těsno. A Trinity se ještě téhož dne vydává na krátkou obhlídku jejich původní, hnízdní lokality. Obhlídka zřejmě dopadá slibně. I přesto se čejky zdrží na mokřince ještě další den. Poté se však vydávají na cestu zpět, domů, na pole, kde se vylíhly, a které se mezi tím zazelenalo vyrůstajícím mákem (Obr. 2A).
Cestu volí na této cestě domů pravděpodobně podobnou, jakou se prve vydávali do světa. Ovšem tentokrát o tom nemáme tak podrobnou evidenci, neboť Trinity (pravděpodobně s ohledem na vyšší věk kuřat) volí jinou strategii navádění. S kuřaty nešlape, ale létá nad nimi (pravděpodobně je hlasem navádí) a na několika místech v průběhu přesunu na ně čeká. Podobnou strategii jsme zaznamenali v loňském roce například při přechodech kuřátek přes vzrostlou řepku. Oproti téměř třem hodinám, které jim zabrala původní pouť z rodného pole na mokřinku zvládnou zpáteční cestu za přibližně poloviční dobu.
Když jsme Trinity na její lokalitě 21.5. navštívili, museli jsme uznat, že to čejkám v řídkém a četnými plevely obohaceném porostu vyrůstajícího máku vyloženě sluší. Spolu s Trinity jsme pozorovali minimálně jedno její kuře, které se nám podařilo najít a okroužkovat. S ohledem na malou přehlednost prostoru ovšem není vyloučeno, že kuřat bylo v té době naživu více. Množství schovávaček, které mohlo kuře při jakémkoliv nebezpečí využít, bylo obrovské. Zároveň však struktura porostu stále umožňovala čejčím rodičům jakýs takýs přehled o situaci a nebezpečích, které mohou jim a jejich (v té době spíše již pubertálním, než ochmýřeným) kuřátkům hrozit. Možná ještě podstatnější mohlo být, že kromě Trinitiny rodiny bylo na poli minimálně osm dalších dospělých čejek, z nichž pravděpodobně alespoň část měla rovněž kuřata. Trinity tak nebyla na obranu kuřat sama. No a snad i díky tomu byla Trinity jednou z prvních našich čejek, které se letos podařilo minimálně jedno kuře úspěšně dovést do vzletnosti.
Obrázek 2: A) Makové pole – rodiště a bezpečný úkryt i pro velká kuřata; B) cesta ozimem v kolejích po traktoru; C) maličká mokřina uprostřed ozimu se Trinity a její rodině stala útočištěm na dlouhou dobu; D) silnici je nejlépe překonat v místě vjezdu do pole, či křížení s polní cestou; E) obejití ozimu přes louku; F) Nejvzdálenější lokalita, kde se Trinity s rodinkou příliš neohřála.
Kterak se Jahoda přes strouhu i ječmen prosmýkla a stejně to dobře nedopadlo
Druhý příběh, který si dnes povíme, bude příběh Jahody a jejích kuřat. Bohužel nedopadne dobře, ale i tak nám může přinést důležité vhledy do života čejčích rodinek a jejich přesunů. Jahoda přivedla na svět své potomstvo 10.5. na prakticky holém kukuřičném poli mezi obcemi Trnava a Babice. Zatímco vejce snášela ve slibně se rozvíjející komunitě a po většinu inkubace měla na poli několik dalších souputnic, než se jí kuřata vylíhla, zůstala již v důsledku nekalé činnosti predátorů osamocena. To ji pravděpodobně od počátku znervózňovalo. Tím spíše, že necelý kilometr daleko bylo pole čejkami vyloženě oplývající. Znala jej dobře – i v průběhu inkubace tam při přestávkách v sezení často zalétala. A tak není divu, že se nebohá Jahoda, bloudící sama s kuřátky po čejkuprázdném lánu rozhodla, že se do onoho čejčího velkoměsta přestěhuje. A jak se rozhodla, tak pouhé dva dny po vylíhnutí kuřat udělala.
Na dramatickou, přibližně 1400 metrů dlouhou pouť se vydali hned za rozednění 12.5. a než se konečně zastavili na vytoužené lokalitě, uběhlo takřka 12 hodin. První a hned největší překážkou v cestě jim byla strouha, která lemovala jejich rodné pole zrovna ze směru, kterým z něho potřebovali odejít. Ono ostatně ani jinudy by to neměli lehké – na výběr by měli ze silnice lemované zarostlými příkopy, vesnice a nedozírného lánu ozimé pšenice. A tak přišli ke strouze a začali hledat, kudy ji přejít.
Naštěstí Jahoda disponovala zkušenostmi (či alespoň soudností, neboli selským rozumem) a tak nenahnala kuřata do nebezpečné houštiny ostřic a dalšího zhoubného bejlí bezhlavě. Pomalu postupovala podle strouhy a pečlivě hledala, kde by se dalo porostem bezpečně proplést. Nakonec zjevně našla. Buďto si však zvolenou cestou sama nebyla jista, nebo kuřátka dlouho dělala Zagorku. Překonáváním strouhy totiž strávili skoro šest hodin. Zajímavé je, co bylo tou vysněnou cestou přes onu neprostupnou džungli. Velmi pravděpodobně se jim záchranou stala uzoučká cestička vyšlapaná (a vykousaná) nutrií (Obr. 3II). Jak vidno, ani invazní druh nemusí vždy hrát roli padoucha! A nutno matku Jahodu za její volbu pochválit a ocenit její trpělivost při volbě vhodné cesty. Když jsme při pozdější inspekci místa podél strouhy procházeli, těžko by se dala najít lepší cesta, kudy se houštinou bylinného porostu prosmýknout.
Po překonání nepříjemné překážky se putující čejčí rodinka octla rovnou ve třičtvrtě metru vysokém porostu ječmene. Naštěstí se jednalo právě o ječmen a ne o pšenici, takže pro čejky nebyl problém se jím protáhnout (Obr. 3B). Ječmen totiž tvoří o poznání řidší porost, takže se v něm i dospělá čejka může pravděpodobně proplétat bez větších problémů. I tak si však čejky raději volí poněkud přehlednější plochy. A tak po chvilce ječného dobrodružství zvolila Jahoda přechod na nizoučký porost vypasené pastviny s koňmi. Jak je však patrné z GPS pozic, ani na pastvině se Jahoda necítila s kuřaty úplně bezpečně a v rychlosti se proplížili při samém jejím okraji (přeci jen kopyta jsou kopyta, jedno zda kovaná, či nikoliv). Po překonání pastviny již zbytek cesty proběhl bez komplikací. Čejky přešly přes jedno kukuřičné pole, k přechodu silnice zvolili tradičně křížení silnice s polní cestou a vjezdem do pole a byly tam.
Bohužel, odvážný přesun ani početné čejčí souputnictvo na nové lokalitě Jahodě a jejím dětem štěstí nepřineslo. O týden později Jahoda lokalitu opustila a začala se toulat po širokém a dalekém okolí – neklamný příznak toho, že o své potomstvo do posledního kuřete přišla.
Obrázek 3: A) Jahodin rodný lán; I) i drobná strouha mezi poli může znamenat významnou překážku; II) nenápadná cesta od nutrie – záchrana pro přesunující se kuřátka; III) Kudy jít? Pastvinou, nebo ječmenem? B) Porost ječmene není pro kuřata neprostupný!; C) … Ale pastvina přeci jen zvítězila!
Závěrečné ponaučení
Uvedené příběhy jsou nejen napínavé, přinášejí nám i mimořádně důležité, a bez špičkové techniky nerealizovatelné, vhledy do detailů čejčího rozhodování a čtení krajiny. V roli těch, kteří krajinu ovládají a spravují bychom se tak měli snažit se alespoň občas pokoušet na krajinu dívat optikou těch, kteří ji s námi sdílejí. A jak jsme si popsali výše, v případě čejek to neznamená jen vytvoření vhodného prostředí pro vyhnízdění. Měli bychom si dát pozor i na to, aby čejky měly kam (a kudy!) přejít, pokud se podmínky na jejich hnízdní lokalitě změní v jejich neprospěch. A mimochodem které plodiny jsou nejlepší pro fungování čejek s kuřaty v pozdní sezoně? Kromě již zmíněného máku byla vyloženým hitem letošní sezony sója! Že byste to neřekli? No, my také ne. Ale kdekoliv se tato v našich krajích ne zrovna typická plodina objevila, čejky se v ní i s kuřaty shromažďovaly a vyloženě se jim tam líbilo (viz Obr. 4). Až tedy budete příště přemýšlet nad sladkou tečkou k završení dobrého oběda, co zkusit sójový suk?
Obrázek 4: Zéva, další ze sledovaných čejek a jedna z těch, které měly štěstí na v čechách bizarní plodinu – sóju v okolí hnízdní lokality.