Podzim je v plné síle a očekávaná druhá vlna migrace skutečně vrcholí. Poslední značené čejky opouštějí ČR a do pohybu se daly i některé z již dříve ve Francii „usazených“. Konkrétně Kikina s Prskavkou již přelétly do Španělska a přešlapují na portugalských hranicích. Nerea s Lulu se pro změnu setkaly na jednom poli poblíž francouzského Le Mans. Ačkoliv se pravděpodobně (na základě vysílačkami sebraných dat) neznají, jedná se přinejmenším o zaznamenání hodnou kuriozitu.
Sluky se oproti tomu stále neozývají (naposled Turbo 2.10.), což nás ovšem po zkušenostech z minulých let ani příliš nepřekvapuje. Dobře totiž víme, že nezbývá než doufat, že stále žijí a alespoň nějaká data sbírají, a že se s námi o ně poté, co vymění naše hvozdy za krajinu slunného Středozemí, podělí. Někdy se nám sluky ozvaly o Vánocích, někdy až cestou ze zimovišť zpět. Držme si palce, aby to letos bylo co nejdříve!
Na sluky, stejně jako na dokončení druhé tahové vlny čejek, a jejich finální rozmístění po oblasti zimoviště si tedy ještě budeme muset nějakou chvíli počkat. Některé zajímavosti, o které bychom se s Vámi rádi podělili sice druhá tahová vlna již přinesla, ale bude dobré ještě chvíli je nechat uzrát. V rámci studia aktuálního dění přinášeného mobilním signálem z vysílaček proto máme tak trochu volno, a proto se tentokrát budeme v rámci blogu věnovat fenoménu zcela nepodzimnímu, činnosti v životě čejek výsostně jarní, a to inkubaci vajec. Je to však téma, u kterého se nemusíme opírat jen o data z našich vysílačkou označených čejek. Výzkumu inkubačního chování čejek jsme se totiž již dříve dlouhá léta věnovali.
Ačkoliv čejky můžeme v posledních teplých letech pozorovat na našich polích někdy již na přelomu ledna a února, hnízdit začínají většinou až počátkem dubna. V některých letech se pak mohou nové snůšky objevovat až do poloviny června. V průběhu této doby mohou pochopitelně některé samice snést snůšek více, obvykle se však jedná o snůšky náhradní, vzniklé v důsledku ztráty předchozí snůšky, či malých kuřat. Vzhledem k tomu, že inkubace vajec trvá u čejky přibližně 27 dní, prostor pro více pokusů v rámci relativně dlouhého českého jara čejky mají. Někdy zahnízdí znovu na stejné lokalitě, často se však o několik kilometrů přesunou. V rámci hnízdních pokusů u letos sledovaných samic zahnízdily samice ve třech případech na stejné lokalitě, zatímco v sedmi případech se přesunuly o 2-42 km. Kuriozitou v tomto ohledu byla Drahuš, která si po ztrátě již druhého hnízda u Třesovic pravděpodobně potřebovala trochu vyčistit hlavu. Před dalším hnízdním pokusem u necelých sedm kilometrů vzdáleného Světí si tak udělala desetidenní výlet do Rakouska a na Slovensko, v rámci kterého nalétala bezmála 500 km!
Soustřeďme se však nyní více na samotnou péči čejčích rodičů o vejce. Ta jsou u čejek zahřívány některým z rodičů zhruba po 87 % času. Většina inkubační péče přitom připadá na samice, které mají v průměru z celé porce inkubační péče na starosti více než 80 %. Avšak, jak známo míra rodičovské péče bývá u otců značně variabilní, a u čejek to platí alespoň dvojnásob! Zatímco někteří se o rodičovské povinnosti dělí se samicí zcela rovnoměrně, jiné jsme na hnízdě nespatřili v průběhu několikadenního kamerového záznamu inkubace vůbec. Ono na jednu stranu není divu, když třetina čejčích samců má ty samice dvě a sem tam některý jich zvládne i více! Na druhou stranu je třeba zmínit (dříve, než začneme vše svádět na ty polygamní syčáky), že někteří polygamní samci stíhají inkubovat na hnízdech všech svých samic více než jiní monogamní na hnízdě jediném.
Naše výzkumy však mimo jiné také ukázaly, že samice si musí se samcem péči o hnízdo řádně vydebatovat. Na kamerových záznamech z inkubace je totiž často zřetelně vidět, že se samice před opuštěním hnízda hlasitě ozývá, a několik indicií poměrně jasně naznačuje, že volá na samce. Například pravděpodobnost, že samec přijde samici vystřídat je po takovémto volání vzroste přibližně čtyřnásobně. To má možná za následek i další významnou patrnost čejčích rodinných zvyklostí, a sice to, že zapojení samce do inkubace je prakticky výhradně otázkou denní. Noční inkubaci nechávají obvykle i ti nejvíce inkubující otcové kompletně na samici. Domníváme se, že na vinně je v tomto případě strach samice si samce v průběhu noci zavolat. V noci totiž probíhá drtivá většina predací hnízd a pohyb predátorů v okolí hnízda může být při nepozornosti nebezpečím i pro inkubujícího dospělce. To je podpořeno i faktem, že když už se samice výjimečně odhodlala si v průběhu noci o střídání říct, samec se často na hnízdě přeci jen ukázal.
Význam, který má pomoc samce při inkubaci hnízda se neodráží jen ve zvýšené kvalitě péče o potomstvo (hnízda s více inkubujícími samci bývají obecně inkubována více). Další výzkum totiž ukázal, že má významný vliv i na komfort, který si samice v průběhu inkubace může dovolit. V prvé řadě samice, která se může opřít o významnější zapojení samce do inkubace má logicky více času mimo hnízdo, a může jej tak strávit nejen sháněním potravy, ale například i péčí o opeření. To má mimo jiné i tu výhodu, že nápadné pohyby při čištění peří neupoutají pozornost potenciálních predátorů v průběhu inkubace, a neupozorní je tak na hnízdo. Ani nás proto tak nepřekvapilo, když jsme zjistili, že samice s větší podporou samců tráví v průběhu sezení na vejcích méně času péčí o opeření. Překvapením však bylo, když jsme se soustředili na to, kolik toho samice při inkubaci naspí. Ukázalo se totiž, že na hnízdě spí více samice, jimž samci s inkubací pomáhají hodně. Chuděry samice „samoinkubovatelky“ tak pravděpodobně v období péče o hnízdo nespí takřka vůbec. Nelze totiž předpokládat, že by se vyspaly v těch vzácných chvílích, kdy se z hnízda na čas vzdálí. Proč tedy samice s větší podporou samce mohou spát víc než ty, kterým samec tolik s inkubací nepomáhá? Nevíme, ale domníváme se, že zodpovědně inkubující samci budou zodpovědní i při dalších aspektech péče o hnízdo, konkrétně při strážení hnízda před potenciálními predátory. Samice tak může mít větší důvěru, že ji zodpovědný samec ve spánku upozorní, pokud by hnízdo bylo vystaveno nebezpečí.
A jak jsme to vlastně všechno zjistili? V průběhu let jsme pro výzkum chování na hnízdech použili a rozvinuli celou řadu rozličných technologií a metod. Počínaje miniaturními kamerkami umístěnými poblíž hnízda (jejichž mnoho set dní jsme poté pečlivě analyzovali), přes teplotní a vlhkostní čidla, umožňující detekci zahřívání vajec při srovnání s okolní teplotou, až po snímání RFID čipů umístěných ve vlajce na noze čejky cívkou okolo hnízda. Tedy vlastně takovými píchačkami na inkubačním pracovišti (mimochodem stejnou technologii využívá řada z nás, aby se dostala do baráku, na pracoviště, či prokázala v závodní jídelně, že si včas objednala jídlo).
A ostatně i vysílačky, kterými sledujeme čejky nyní nám umožňují inkubaci sledovat. A to nejen díky GPS, která vzhledem k vysoké frekvenci záznamů umožní přesně specifikovat pozici hnízda. Vysílačka však zaznamenává i aktivitu, s využitím akcelerometru. A právě tento senzor nám inkubační chování sledovaných čejek umožní odhalit velmi přesně. Pokud totiž čejka inkubuje, krásně se to na její aktivitě ukáže – jasnou patrností pravidelně se střídajících úseků vysoké a nízké aktivity v průběhu dne a prakticky nulové aktivity v průběhu noci (viz. Obrázek 1).
Obrázek 1: Jeden den inkubující Belindy. V levé části vidíme pohyb samice po hnízdní lokalitě a okolních polích v průběhu inkubačních přestávek, ale i největší koncentraci bodů indikující přítomnost hnízda. V pravé části pak vidíme střídání vysoké aktivity (inkubační přestávky – lze předpokládat, že Belinda měla na samce štěstí!) a nízké aktivity – inkubace hnízda. V noci pak vidíme až na výjimky nepřetržitou přítomnost na hnízdě.
Použitá literatura: