S přibývajícím podzimem se při pozorném sledování „našich“ čejek určitě nenudíme. Celkem pět se jich přesunulo na Pyrenejský poloostrov (Prskavka dokonce překročila hranice Portugalska), další se posunuly na francouzské pobřeží Biskajského zálivu. A dokonce i Drahuš, která doposud dělala s odletem velké drahoty a ve skupině téměř 30 čejek se stále zdržovala ve východních Čechách se konečně rozhoupala a podle posledních informací se zdržuje nedaleko Mnichova. Bude tedy mimořádně zajímavé sledovat kam se nakonec vydá, neboť ze všech čejek táhne nejjižněji. Bohužel v současnosti má trochu problémy s dobíjením, a tak si na více podrobností z její migrace asi budeme muset chvilku počkat. Možná i proto dnes zůstaneme u pohledů do minulosti a necháme rozbor čejčího rozmístění na zimovištích a lekcí, které nám přineslo sledování podzimního tahu na prosincový blog.
Dnes proto opustíme čejky a podíváme se na to, co nám skrze své vysílačky poslaly nyní zarputile mlčící sluky. Výhodou je, že jsme se slukami zabývali již několik let před začátkem letošního grantového projektu. Podobně jako v případě detailů čejčí inkubace se tak můžeme opřít o delší časovou řadu dat. Sluky jsme začali s využitím GPS-GSM dataloggerů sledovat již v roce 2021, kdy jsme na třech lokalitách (Brdy, Ralsko a Písecké hory) označili prvních sedm samců. Cíle, které jsme tím sledovali byly vcelku ambiciózní. Kromě popisu toho, jak se sluky po lokalitách pohybují, v jakém prostředí se jim líbí nejvíce a kam odlétají na zimu jsme doufali, že přesně popíšeme i kdy, kudy a jak dlouho samci létají při toku. Dokonce jsme trochu doufali, že nám sledování samců dopomůže k hledání hnízd. Britští vědci totiž v jedné práci naznačují, že pokud si samec při toku vybojuje samičí přízeň, na několik dní přeruší tok a zdržuje se spolu se samicí v místě jejich budoucího hnízda (Hirons 1980).
Všechno toto by nám použitá technika v principu měla umožnit sledovat, jen bychom museli pracovat s nějakým „světlomilnějším“ druhem. Záliba sluk v zašívání se v hustém podrostu nás proto z velké části plánů rychle a efektivně vyléčila. O detailním sledování samčích „zásnubních“ letů, či dokumentaci jejich „svatebních“ pobytů se samicí si bohužel můžeme nechat jen zdát, a obvykle jsme rádi, pokud se s námi odchycený samec prostřednictvím pomalu, ale jistě se vybíjející vysílačky baví alespoň pár týdnů. Ale i tak byla (a jsou) data, která prostřednictvím vysílaček získáváme velmi cenná a přispěla k odkrytí mnohých doposud skrytých tajů slučího života.
Prvním důležitým objevem bylo, že se sluky v průběhu hnízdní sezony pohybují na poměrně velké ploše. Pokud vytvoříme polygon obklopující 95% jejich vysílačkou zaznamenaných pozic (takzvaná metoda minimálního konvexního polygonu), dojdeme k poměrně vysokým hodnotám. V průměru se výskyty studovaných sluk rozprostíraly na ploše větší, než 7 km2, a v jednom případě to bylo dokonce 54 km2 (Sládeček et al. 2023)! I těch 7 km2 je mimochodem přibližně 12 krát více, než zjistili u telemetricky sledovaných sluk britští vědci (Hoodless and Hirons 2007). Proč tomu tak je? O tom můžeme jen spekulovat. Pravděpodobně v tom však nějakou roli může hrát obecně mnohem větší rozloha lesů, které české sluky obývají. My totiž sluky zkoumáme na lokalitách zahrnujících řádově stovky čtverečních kilometrů víceméně souvislého lesa, s nimiž drobné lesíky anglického venkova nesnesou srovnání.
Pro změnu práce švýcarských vědců (Mulhauser and Santiago 2006) prokázala, že v rozlehlých lesních komplexech lze pozorovat značně nerovnoměrné rozložení aktivity tokajících slučích samců. Zdá se, že se v některých oblastech tokající samci „shlukují“, zatímco jiné oblasti při toku opomíjejí. Z několika výzkumů rovněž víme, že samci tokaniště mezi jednotlivými dny střídají (Hirons 1980). Do toho zapadá i další zjištění, které jsme díky vysílačkám učinili. A sice, pokud se podíváme na to, kdy a jak se slučáci v rámci svého domovského okrsku pohybovali, podstatné přelety (často o 1-2 km) se udály prakticky vždy buď večer, nebo ráno před rozedněním. I ráno mimochodem sluky do nějaké míry rovněž tokají, i když naše znalost ranního toku je o poznání horší. Můžeme si tak lehce zaspekulovat, že pokud samec při toku nenarazí na žádnou samici, může buď ještě večer (nebo následně brzo ráno) přeletět do blízkosti jiného „tokaniště“, aby se zde mohl připravit na večerní tok dalšího dne.
Hlavní přínos dat, která jsme s pomocí telemetrie sluk získali však leží ve vhledu do nároků, které sluky mají ve vztahu ke stanovištím, která využívají. Snaha porozumět jejich nárokům na stanoviště nás vedla k tomu, že jsme osobně navštívili celkem 738 ploch a detailně popsali strukturu i druhové složení vegetace, která je pokrývala (Sládeček et al. 2023). Přibližně polovinu z těchto ploch tvořila místa, která byla dříve navštívena nějakou ze sluk. Druhou polovinu pak tvořila náhodně vybraná místa v okolí, takzvané plochy kontrolní. Porovnáním obou kategorií ploch pak jsme schopni popsat, které druhy, či charakteristiky vegetace sluka preferuje, či se jim naopak vyhýbá.
A jaké prostředí tedy sluka ke svému životu potřebuje? V principu potřebuje zajistit tři hlavní potřeby. První je dostatek potravy. Není proto překvapivé, že preferuje porosty některých druhů listnatých lesů (zejména břízy), ve kterých je obecně dostatek žížal, hlavní slučí potravy. Druhou potřebou je potřeba krytu proti útoku ze vzduchu. Sluky tak využívají plochy, které mají dostatek bylinného i keřového typu. Často tak vezmou za vděk například i hustým porostům mladých borovic. Ty sice pravděpodobně nepatří k potravně bohatým stanovištím, ale zato jsou z pohledu sluky velmi bezpečné. No a třetí potřebou pak je, aby byla vegetace pro sluku dobře průchozí. Zde je potřeba si uvědomit, že sluka při sběru potravy potřebuje chodit po zemi. A nemotorný pták velikosti holuba na krátkých nohou se pochopitelně nechce prodírat hustým porostem řekněme borůvčí. Proto také borůvka patří k druhům, kterým se sluky spíše vyhýbají (Sládeček et al. 2023).
Jedním z faktorů, které jsme v analýza stanovištních nároků sluk zohledňovali byla denní doba (den/noc). Ve většině parametrů měly sluky nároky ve dne i v noci podobné, ale v čem se podstatně lišily byl zápoj korun. Plochy, které sluky navštěvovaly v průběhu dne měly zápoj korun (ve srovnání s náhodně vybranými plochami) hustší, zatímco v noci podstatně řidší. Logicky jsme tedy předpokládali, že v noci se sluky vydávají do otevřenějších ploch, aby se tam mohly efektivně věnovat sběru potravy. Velmi zajímavé zjištění nám ale přinesl letošní přechod na vysílačky Interrex, které umožňují sbírat každých 10 minut údaje o aktivitě sledovaného jedince s pomocí akcelerometru. V kontrastu s očekáváním (i některými v zahraničí publikovanými pracemi Brana et al. 2013) byly totiž sluky v noci obvykle zcela neaktivní a potravu sbíraly pravděpodobně téměř výlučně ve dne (Obr. 1a)! Pro srovnání u čejek (příklad na Obr. 1b) jsme podobně jednoznačnou patrnost nezaznamenali. Jak tedy lze vidět, i u takto (z pohledu výzkumníka) problematického druhu může vést využití telemetrické techniky k řadě zajímavých objevů. Věříme, že i u sluky se ještě řady zajímavostí díky vysílačkám dočkáme! A příležitostně se o ně s Vámi jistě budeme dělit i prostřednictvím tohoto blogu!
Obrázek 1: Typická patrnost aktivity (ODBA) pro náhodně vybraných 48 hodin, a to u slučího samce Turba (a) a čejčí samice Kikiny (b). Na spodním panelu lze vidět korespondující hodnoty teploty, hladiny světla a nabití baterie pro Kikinu.
Použitá literatura: